Showbyznys je nemilosrdný a naplánovaná premiéra muzikálu Klíč králů musela být, děj se co děj. A že mistr Landa dílo nedopsal? Při té chudobě ducha je to stejně skoro jedno. Ale vzhledem k divákům, kteří si zaplatili, je to parádní drzost.
Opisoval Landa z Tolkienova Pána prstenů?
I když na druhé straně: dobře jim tak. Žánrově by asi bylo možné Klíč králů označit jako fantasy, hudební forma bude nejspíš rocková opera. Jenže Landa je nejenom zpěvák, skladatel a závodník, ale i lidový filozof. Takže tu máme politické podobenství špikované pokleslými satirickými šlehy. A ústřední myšlenka díla, ke které se autor doklopýtá, aniž by věděl jak a proč, zní – vládce se má obětovat pro lid.
Samotný děj je chudičký a Landa ještě bezostyšně opisuje z Tolkienova Pána prstenů, rozdíl je pouze v tom, že místo prstenu je tu magický šutr. Pro něj putuje partička vládců složená z několika panovníků – z krále upírů, lidí, elfů, ušounů, vran a podobně. Kámen má způsobit, aby začala téct voda a lid se nebouřil. Kolektivní hrdina je dostatečně nudný, stejně tak nehodné obludy, které využívají nemilé situace, aby škodily. Na jevišti se ještě motá bledničkový čaroděj, čarodějka, která utekla z bordelu a podle toho se i vyjadřuje (vyhrožuje, že komusi utrhne koule), upíři pracující na jatkách (což je asi tak jediný vtip Landovy feérie).
Jak chutná nedokončená bramboračka?
Je to taková typická landovská bramboračka, v níž se většinou nic neděje, jen se hlubokomyslně mudruje a tajemně mumlá. Tu a tam někdo vykřikne „runy“, nebo že „dav je smrtihlav“, což by zřejmě rádo znělo výhružně a mysticky. Co znamená spojení „andromeda oskularis“ nebo „ravijdo raj“ se autorce nepodařilo zjistit.
To první zpívají ušouni se svým králem (notoricky se šklebící Vilém Čok), to druhé tajemné osoby v kapuckách a na chůdách. A ještě přitom dělají pohyby připomínající domácí navíjení vlny. Choreografie je vůbec kapitola sama pro sebe: třeba jezerní král předvádí tanec, který by se mohl zaměnit za mimickou kreaci člověka marně čekajícího na vlak, který co chvíli přikládá ucho ke kolejím.
ČTĚTE TAKÉ |
S primitivní choreografií, kterou jinak většinou tvoří rázné pochůzky a zastavení, jde ruku v ruce stejně mizerné aranžmá scén. Jediným dynamizujícím prvkem jsou „kadibudky“ v podobě přístřešků, které vyjíždějí z propadel. Na střeše těchto objektů spartakiádně poskakuje parta nosičů kamene, zatímco dole kvílí nespokojený lid a pěje: my se postíme, my už pěníme. Zbytek obstará videoprojekce a světelné změny, vrazit do inscenace cokoliv, třeba stélu s písmeny řecké abecedy, nikomu nečiní problém.
Landův a Cimrmanův absolutní rým
I básnická podoba díla je skvostná: Landův daktylský verš, jeho obraty a příměry jsou tak rafinované, například: pramen – tu ten kámen, upíry – manýry. A na závěr první půle zazní jediná „festivalovka“, jejíž refrén „král králů, všech králů král“ je klasickou ukázkou Cimrmanovy teorie absolutního rýmu, neboť, jak známo, dokonalý rým je možné vytvořit pouze opakováním téhož slova.
PSALI JSME |
O hereckých výkonech lze sotva hovořit, protože hrát není co, zejména v druhé půlce, kdy se výstupy omezují na pochody putujících vládců z jedné strany jeviště na druhou. Vyjma „psychologicky rozkrývaného dilematu“ jezerního krále (Ondřej Izdný), který musí obětovat svůj život a skočit do propasti. Svůj strach vyjadřuje doslova psychofyzickým kroucením těla. Z obsazení tedy rozhodně pěvecky vyčnívá Marián Vojtko (Král upírů).
Nebetyčná drzost, takové paskvily
Ať už jsou Landovy opusy všelijaké, nedá se mu upřít, že občas umí napsat ryčnou a přiměřeně vlezlou odrhovačku i baladu, v níž sice rád hauzíruje s temnou mystikou, případně chlapáctvím. Ale prosím, každopádně tím dokáže oslovit určitý segment publika. Jenže tentokrát nabídl povážlivě zaměnitelnou až sterilní hudbu, která je navíc vzhledem ke zvolenému žánru rockové opery na hony vzdálená prokomponovanému tvaru. A jsme zpátky u toho, o čem se hraje, zpívá a tančí. Když o ničem, sotva to lze hudebně vyjádřit.
Někdejší producent Divadla Broadway Oldřich Lichtenberg byl svého času dost agresivní v prosazování požadavku, aby produkce této scény dostávaly dotace z veřejných peněz. Tak na taková díla mají jít subvence? To je přece nebetyčná drzost a to, že se na takové paskvily najde dost početné publikum, člověka naplňuje hlubokou beznadějí. Protože se skutečným divadlem, i s tím muzikálovým to nemá nic společného.
