LN: Ve vašem novém románu hraje hlavní roli láska vozíčkářky ze Sudet a Pákistánce. To je hodně zašmodrchané téma. Jak jste se k němu dostala?
Je to prostě příběh, skutečný a– aspoň z vnějšího pohledu – nijak zvlášť výjimečný. Přišla jsem k němu náhodou, jako ostatně k mnoha jiným. Napsala jsem kdysi blog Proč si české holky berou Pákistánce?, který si přečetlo asi čtvrt milionu lidí, a mezi stovkami, ne-li tisíci komentářů a e-mailů, vesměs nenávistných, přistál i jeden od Zdenky K. Psala, že je na vozíku a úřady nechtějí do Čech pustit jejího manžela, pákistánského ajťáka, se kterým se znají už skoro pět let. Moje první reakce byla negativní, bála jsem se o ni. Napsala jsem jí, ať si dá pozor, vím o několika dívkách či ženách, které si přivedly do Čech Pákistánce nebo indické muslimy – a všechny dopadly špatně. Přítel nebo manžel je obvykle využil jen jako přestupní stanici na cestě do Německa. Zdenku můj e-mail překvapil: vůbec by ji nenapadlo, že by ji její Tabish snad chtěl oklamat.
LN: Co bylo dál?
Přijela jsem za ní na Chebsko, na rozdíl od všech úředníků, kteří s tím měli co do činění – a seznámila se s ní osobně. Je to velmi šarmantní žena beze stopy zapšklosti nebo sebelítosti. A seznámila jsem se i s jejím Tabishem, s tím samozřejmě jen po Skypeu. Oba na mě udělali dojem. Když jsou „spolu“, i když jenom na Skypeu, působí ohromně harmonicky. Docela jsem změnila názor a usoudila, že Zdenka skutečně našla jednoho člověka z milionu, který ji hluboce miluje takovou, jaká je.
LN: Znají se devět let, skoro pět let jsou manželé – proč ti dva nemůžou být spolu, co jim brání?
To bychom taky rádi věděli. Vídat se můžou jen o dovolené na Šrí Lance, což leze do peněz, a dlouhé cesty letadlem navíc nesvědčí Zdenčinu zdraví. Ministerstvo zahraničních věcí tvrdí, že jde o účelový sňatek, což „dokládá“ neskutečně absurdními „důvody“.
PEKÁRKOVÁ: Konečně pátek? Zatímco ostatní utráceli, já v taxíku vydělávala |
LN: Například?
Jeden z mých nejoblíbenějších je: „Sňatek je účelový, neboť manželé nežijí ve společné domácnosti.“ Ve světle toho, co vím o párech zdánlivě podobných páru Zdenka-Tabish, je mi jasné, že české zastupitelské úřady nemohou dávat bez rozmyslu vízum každému, kdo „zalasuje“ českou holku. Chápu, že si manželský pár chtějí napřed trochu prověřit. Jenže oni si nic neprověřují – dají vztahu nálepku a tu z něj neodlepí, kdyby čert na koze jezdil. Vůbec je nezajímá, kde je pravda. Nepohne s nimi ani rozhodnutí krajského soudu, který loni v dubnu veškeré „důvody, proč je vztah účelový“, oficiálně vyvrátil. Prostě přijdou s další snůškou důvodů ještě absurdnějších.
LN: Třeba?
Například že „nevěsta podepsala oddací list svým novým manželským jménem“. Nebo že Tabish nedal Zdence – podle pákistánských zvyklostí – dostatečně vysoké věno. Samozřejmě kdyby Zdenka list podepsala svým starým jménem, byl by to podle ministerstva zahraničních věcí taky důkaz proti nim. A kdyby jí Tabish před svatbou věnoval stejně nebo víc, než je v Pákistánu zvykem, využili by toho a prohlásili: Vidíte, že je to účelový sňatek! Vždyť ženich nevěstě musel zaplatit.
LN: Je to s úřady všude stejné, v Čechách jako v Anglii, kde žijete?
Není, naštěstí. Tam si úřady taky někdy chtějí zjistit, jestli ten či onen sňatek nevznikl jen proto, aby jeden z manželů zlegalizoval svůj status v Británii. Ale na rozdíl od našich úřadů nejdou přes mrtvoly. Kamarádka například tlumočila na svatbě, Pákistánec si bral Češku. My Češi, coby občané Evropské unie, máme – zatím – v Británii povolení bydlet a pracovat, u Pákistánců to automatické není. Imigrační policie pojala podezření, a tak svatbu přerušila a ženicha i nevěstu několik hodin grilovali v oddělených místnostech, přivedli si na to tlumočníky z češtiny a z urdštiny. Jenže nenašli žádný konkrétní důvod, proč svatbu zakázat, a tak ji povolili.
LN: Třísky mají v podtitulu „prvky investigativní reportáže“. Ta reportáž byla východisko, které jste pak rozepsala do románu?
Spíš byl román východisko, ze kterého vznikla reportáž. Nebo spíš náhrada reportáže – Zdenka má totiž z publicity docela hrůzu, a asi má proč: je vozíčkářka na malém městě, a navíc má manžela, jehož barva pleti teď není v Česku zrovna oblíbená. V románu sice vycházím ze skutečnosti, dokonce jsem do něj okopírovala pár protokolů z jednání s úřady, ale můžu trochu mlžit ohledně její přesné adresy a jejích – a ostatně i Tabishových – příbuzných.
LN: Jsou novinařina, respektive vaše blogerská práce a beletrie spojité nádoby?
Možná, ale spojené jen malinkou škvírkou ve výši hladiny…
LN: Jak je dneska v Anglii? Co dělá s lidmi ten popletený brexit?
Zdá se, že Britové se ještě nestačili tak docela vzpamatovat ze šoku z výsledku referenda. Ze severní Anglie mi chodí hlášky, že se prý tamní obyvatelé nechovají hezky k „nám Polákům“. Já jsem si v Londýně ničeho nevšimla.
LN: Bude cizincům v Anglii po brexitu hůř?
Jak kterým. Spousta legálních cizinců – tedy „nás Poláků“ – Británii opustila krátce po referendu. Zřejmě je zamrzelo, že jejich existenci považuje přes půl národa za problém. Pokud budou muset v březnu odejít i další cizinci z Evropské unie, bude se cizincům ze zemí mimo Evropu dařit lépe; bude pro ně zase dost práce, i bez pracovního povolení.
LN: Neuvažujete o návratu do Čech?
Dejte s tím pokoj. A ostatně – nezáleží to na mně. Na takových věcech bychom se museli dohodnout s partnerem. A ten se, pokud vím, vracet nechce.
LN: Třísky jsou román o lásce. Jak se lásce v dnešním světě daří? Lásce k domovu, rodině, druhému, literatuře, kultuře…
To je otázka na celý rozhovor, ne na jednu odpověď! Ale mám-li být stručná, myslím, že se lásce nedaří zdaleka tak zle, jak se mnohým zdá. Ano, romantiků zřejmě ubylo a mnoho lidí, i mladých, dává před láskou přednost penězům, prestiži, kariéře… Naštěstí se pořád najde dost lidí, kteří dovedou milovat, dovedou se pro něco nebo pro někoho nadchnout. A to je povzbudivé.
