Láska prohrává, komunisté vítězí

Návrat o šedesát let zpět uskutečnil v románu Smyčka dramatik a prozaik Pavel Kohout (1928). Letos je to již jeho třetí kniha - po souboru sloupků O ničem a o všem a svazku divadelních her Pět a Pat je to tedy nyní pro změnu román. Mohlo by to vyvolat otázku: Proč ještě vůbec Pavel Kohout vydává další román, koho dnes knihy těchto přežilých veličin zajímají? Smyčka je ale zajímavá mimo jiné i tím, jak „nastavuje zrcadlo“ současné české tvorbě.

Než bombardovali Drážďany
V románu autor přináší příběh mladého komunisty, básníka, do značné míry autobiografickou postavu, jen o deset let posunutou zpět do historie. Druhým vrcholem milostného trojúhelníku je herečka Národního divadla. A třetím pak sociální demokrat, který byl za války v londýnské exilové vládě (zde patrně autor čerpal mimo jiné i ze životopisu Bohumila Laušmana). A jelikož je únor 1948, je jasné, že politika výrazně zasahuje i do vztahů těchto tří hlavních hrdinů.

Sociální demokrat Felix Fischer byl známou personou již před válkou. Charismatický muž se poté dostal do Londýna, jeho mladé ženě, herečce Kamile, už se odjezd však nezdařil, a tak se kvůli její bezpečnosti na dálku rozvedli.  Mladý komunista Jan již před válkou poslouchal Fischerovy proslovy a byl jeho velkým oponentem - i proto, že se mu líbila jeho mladá žena. S tou se pak setkal a sblížil během totálního nasazení v Drážďanech, které následně byly bombardovány...

Setkávají se opět až tři roky po válce. Kamila Nostitzová je opět vdaná za Felixe, hraje v Národním divadle, Jan Soukup je vedoucím kulturní rubriky Rudého práva, píše burácivé verše, díky nimž je přezdíván rudým Máchou, a také podepisuje spolupráci se Státní bezpečností.

Titanic mi ujel
To, že politika zasahuje do vztahu hlavních hrdinů, je tedy jasné už proto, že dva z nich jsou politicky činní. To, že Smyčka přináší dramatický příběh, je však důsledkem nejen vypjaté historické situace, ale také toho, že román psal dramatik. A to je právě důvod, proč stále není možné Pavla Kohouta „odpískat“. Schopnost vytvořit text s dramatickým napětím by mu mohl totiž téměř každý mladší český prozaik závidět.

U Pavla Kohouta to má ale bohužel také odvrácenou stranu. Nedokáže totiž často odolat, aby text nezahustil. A tak Felix Fischer v mládí jen tak tak unikl cestě na Titaniku a v Anglii se poznal s Kubišem a Gabčíkem, zatímco, jak už řečeno, Jan a Kamila se poznali v později vybombardovaných Drážďanech. Autor zkrátka efektem nešetří, což rozhodně není vždy dílu ku prospěchu. Román také zbytečně shazují detaily, při nichž autor „vysvětluje“: „ to vše ve výsledku upevnilo Janovo odhodlání zůstat i nadále jakýmsi světským misionářem ,víry uhlířské‘; tak byla poeticky nazývána naděje, že východiskem ze všech nemocí a krizí světa bude komunismus“.

Smyčka se objeví v televizi
Největší přednost Smyčky tedy tkví v dialozích a v schopnosti udržet čtenáře v napětí. Naopak největší slabinou je nedostatek citu pro míru, a to nejen v zacházení s „historickými efekty“. Podobně je nakládáno s postavami, které jsou s chladným kalkulem používány pouze pro autorovy potřeby.

Nový román Pavla Kohouta tak nabízí dobrou četbu, při níž si ovšem nelze neuvědomovat i jeho limity. Navíc když o atmosféře roku 1948 v Praze a o přecházení hranice už dávno výborný román česká literatura má - Nezvěstného od Egona Hostovského. Smyčka byla původně scénářem a dočká se televizního zpracování. Přesto román nepůsobí jako rychle spíchnutý polotovar - problém však bude, pokud necitliví filmaři ještě zvýrazní Kohoutovu snahu o neschematickou schematičnost. Samozřejmě se také nabízí otázka, jestli se tímto románem Pavel Kohout nesnaží historii retušovat ve svůj prospěch. Problematickou minulost autor sice neskrývá, ale také ji nijak výrazně nereflektuje - místo upřímné snahy z ní spíše dělá zboží, kterým na sebe chce upoutat pozornost.

V jedné pasáži Smyčky se znejistělý Jan ptá Felixe, jakou roli v tomto příběhu vůbec hraje on: „Musím připustit, Jene, že možná kladnou.“ Možná - a navíc jen do určité chvíle, protože příběh potřebuje dramatický zvrat.

O roku 1948 ani o minulosti Pavla Kohouta se tak ve Smyčce nic nového nedozvíme. Ostatně je to jen román. Přesto je ale těžké se při jeho čtení úplně oprostit od osoby autora, který je schopen v rozhovoru pro LN říkat i takovéto nehoráznosti: „Někteří lidé mi dodnes nemohou přijít na jméno. To taky chápu. Buďto je ten systém tak strašně přejel, že to nemůžou odpustit nikomu, kdo s tím měl něco společného, anebo jsou zatrpklí a zapšklí. Protože to neodpustí sobě.“ Některým ale také vadí ti, kteří chtějí z každé situace něco vytěžit.

HODNOCENÍ LN ***
Pavel Kohout: Smyčka
Pistorius & Olšanská, Příbram 2008, 184 stran