Rámcem pro příběh filmu Láska, soudruhu je dosti bizarní událost, 8. festival mládeže a studentstva, který se konal v létě 1962 ve finském hlavním městě. Akce pořádaná levicovou Světovou organizací demokratické mládeže a taktéž levicovým Mezinárodním svazem studentstva se konala poprvé v Praze v roce 1947, poté v Budapešti, východním Berlíně, Bukurešti, Varšavě, Moskvě. V roce 1959 se festival poprvé uskutečnil těsně za hranicemi východního bloku, ve Vídni. Spojené státy od té doby akci (celkem po právu) vedly na seznamu nástrojů komunistické propagandy a její američtí účastníci se vystavovali podezření z neamerické činnosti.
Následující helsinský festival se tedy odehrával v poměrně vypjaté atmosféře a hostitelská země byla v ožehavé situaci. Její předlouhá hranice se Sovětským svazem, který po Finsku nikdy nepřestal pošilhávat jako po své sféře vlivu, ji nutila pečlivě chránit osmnáct tisíc účastníků akce – a také třeba odmítat žádosti o azyl. Příslušnost k demokratické Evropě, neblahé zkušenosti s ruským sousedem a zdravý rozum mnoha obyvatel zase vedly k distanci vůči okázalé manifestaci ideologie "tábora míru".
Kati Outinen na tiskové konferenci k filmu Láska, soudruhu, uvedeném na Febiofestu
Do této situace přijíždí čtveřice českých účastníků kulturní složky festivalu – jazzové trio Zmrzlina (ouvej...) a jejich "nehrající kapitán", mladý politicky vyškolený vedoucí výpravy, který dohlíží na patřičné chování hudebníků v nepřátelské cizině. I vzhledem k názvu akce a její povaze je složení tria hudebníků dost pozoruhodné – mládež a studentstvo reprezentuje možná jeden z nich, naopak nejstaršímu táhne na padesát a právě ten je hlavním mužským hrdinou filmu. V oné době se pravda děly všelijaké věci, úřadujícím předsedou Mezinárodního svazu studentstva byl tehdy již bezmála čtyřicetiletý komunista Jiří Pelikán. Přesto je opravdu otázka, jak se životem znavený Jan Novák (Miroslav Etzler) na mládežnický festival pořádaný v kapitalistické cizině probojoval, protože se profiluje spíše jako oběť komunistického režimu než jako jeho opora. Tenhle nevysvětlený rozpor je docela rušivý, ale budiž: dejme tomu, že absurdita není v absurdním světě nikdy vyloučena.
Dvojitá funkcinářská romance
Neodolatelný funkcionář Jan má v Helsinkách ještě jiný cíl než účastnit se oficiálního programu. Rád by potkal svou dávnou lásku Elsu, od níž ho před lety oddělilo spuštění železné opony. Elsa (Kati Outinenová) je modistka a příležitostná vědma. Ke komunistickému festivalu má jakožto drobná podnikatelka vyhraněně odmítavý postoj – to její neteř je vůči akci, kde se tolik zpívá a tančí, přece jen vstřícnější. A jelikož se Jan po Helsinkách musí pohybovat v doprovodu svého snaživého nohsleda (Kryštof Hádek), který ho oslovuje Nováku a vysvětluje mu, jak to chodí v kapitalismu, setkají se nakonec všichni čtyři. Je tak zaděláno hned na dvojitou romanci, i když můžete až do konce filmu přemýšlet, co asi tak Elsina neteř na troubovitém, na muzikantech parazitujícím ideologovi vidí, a stejně na to nepřijdete. Snímek má vyprávět o síle lásky, která dokáže obrousit i hrany dogmat a vzdorovat mrazivé politické realitě, uvěřitelný je v tom však pouze částečně.
Alespoň v některých pasážích zaujme režisérka svým ironickým odstupem a zároveň pochopením vůči postavám z obou stran rozděleného světa. Jako bychom české účastníky sledovali skutečně z českého pohledu a ty finské z finského, přičemž dohromady to celkem funguje. Navzdory dílčím zádrhelům našinec jaksi po většinu času nemá pocit, že mu o Češích vypráví někdo cizí nebo neznalý. Spíš je to někdo, kdo jim dobře rozumí – jenomže se to možná až moc snaží dát najevo. Jelimánkovství všech Čechů a ideologická zaslepenost některých z nich jsou tak občas vyhnány až do karikatury poněkud těžko stravitelného druhu, totéž ostatně platí o zobrazeném antikomunismu Finů.
Láska, soudruhuFinsko, ČR, Norsko 2013 |
Zábavné jsou každopádně součásti snímku dotýkající se samotného festivalu: ať jde o etudu s kosmonautem Jurijem Gagarinem, který se festivalu skutečně zúčastnil, nebo o drobnou mystifikační perličku se sympatickým Američanem jménem Lee Harvey Oswald. A svou roli sovětského aktivisty si bezpochyby užil znělou ruštinou deklamující Jan Budař.
Celkově však humor, obraz historické epochy i romantická linie filmu balancují na hraně přílišného zjednodušení, až naivity. Taru Makeläová je převážně televizní tvůrkyně a uvedení v tomto médiu také podoba filmu nejvíc odpovídá. I když je pravda, že happy end s velrybami se asi musí vidět na velkém plátně, jinak to prostě není ono.
