Lidovky.cz: Rodinný poklad vznikl podle skutečných osudů Lily Brettové a jejího otce a pohledem druhé generace přeživších nahlíží na vyrovnávání se s holokaustem. Několik scén filmu se odehrává i v Osvětimi. Točili jste přímo na místě, jak jste se tam cítili?
Stephen Fry: Čekal jsem temné, pekelné místo, saze a kouř, něco jako v Schindlerově seznamu. A šokovalo mě, jak spořádaně a klidně to tam vypadá. Budovy jsou nízké, vidíte hodně oblohy, železnice je v neuvěřitelně dobrém stavu, je vidět, že vše bylo navrženo na milimetr přesně. Rudolf Hess a jeho tým stavěli s ohledem na symetrii, řád a efektivitu. Připadalo mi to až obscénní.
Lena Dunhamová: Když mi bylo dvacet, jela jsem do Polska poprvé a vzpomínám si, jak jsem přemýšlela, jestli bych měla navštívit i Osvětim. Moje matka a babička nechápaly, proč o tom vůbec uvažuju. Naše rodina má polské kořeny a ztratila tam hodně členů, ale z rodiny jsem Osvětim navštívila jediná. Postoj mé babičky byl: „Proč by se Žid chtěl vracet na takové místo?“ Její generace neměla žádný zájem o zkoumání minulosti, chtěla jít vpřed, asimilovat se, být v prvé řadě Američany a až potom Židy. Pro mě ale byla ta návštěva důležitá. Umožnila mi lépe pochopit mé předky. A taky vám tam dojde to, co tak dobře ukázal film Zóna zájmu – jak všední může být zlo. Máme tendenci si myslet, že zlo doprovází velká znamení, ve skutečnosti k němu ale dochází postupně, uspořádaně.
Lidovky.cz: Jak moc se vaše pocity z cesty lišily, když jste do Polska jela podruhé kvůli natáčení filmu?
