Budeme si povídat hlavně o těch paradoxech, protože ty jako by Leonard Cohen k sobě přímo vábil. Byla jich celá řada v jeho umění, v jeho vztahu k veřejnosti i v jeho soukromém životě. Jakýmsi „paradoxem paradoxů“ pak je, že většina z nich se obrátila pozitivním směrem a stala se motorem jeho tvorby.
O celé sérii větších či menších paradoxů můžeme mluvit už v souvislosti s finále Cohenova života a obdobím krátce po jeho smrti (7. listopadu 2016). Mohli bychom totiž spočítat na prstech jedné ruky umělce, kteří se těsně před smrtí, po bohatém tvůrčím životě lemovaném často mnoha produkty, které z nich vytvořily zcela zásadní a nezapomenutelné legendy, vzmůžou k dílu, jež hudební historikové budou považovat za jeden z jejich vrcholů.
Cohenovi se to dokonale povedlo s albem You Want It Darker, které vyšlo pouhopouhých sedmnáct dní před jeho smrtí. Mimochodem, týž rok 2016 zahájil ještě absurdnějším kouskem David Bowie, když vydal jenom dva dny před smrtí jedno ze svých nejlepších alb, Blackstar. Ne, samozřejmě z toho nelze nic vyvozovat, konotace to ale je bezesporu zajímavá a v danou chvíli až mrazivá.
Paradox posledního alba
Na tom, že album You Want It Darker je obsahově vysloveně protkáno motivy loučení se životem, asi není nic až tak divného. Leonard Cohen patrně věděl nejlépe, jak na tom je, a dokázal svoje konečné myšlenky dokonale vtělit do poetických veršů, které za pomoci svého syna Adama a druhého producenta Patricka Leonarda obalil mimořádně silnou hudební složkou. I jeho hlas je nesmírně působivý, vlastně působivější než kdykoli předtím. Cohen evidentně splnil svoje předsevzetí, jež coby odnaučený kuřák pronesl zhruba v době, kdy mu bylo padesát: řekl tehdy něco v tom smyslu, že kouřit zase začne až v osmdesáti. No a když album vydal, bylo mu osmdesát dva let – a na obalu alba je vyfotografován s cigaretou v ruce...
Mluvíme-li o posledním Cohenově albu You Want It Darker, vlastně jsme nepřesní – a je to další paradox. Úplně poslední album totiž Leonard Cohen „vydal“ až tři roky po smrti. Jmenuje se Thanks for the Dance a je jakýmsi dovětkem You Want It Darker. Písně vznikly ve stejnou dobu, jen nebyly vybrány do první sady, jakkoli producent Adam Cohen pochybovačům (jichž ale není mnoho) vymlouvá, že by šlo o nějaké „odpadky“. Po otcově smrti album syn dovedl za pomoci mnoha muzikantských přátel, mezi nimiž byly i takové hvězdy jako Beck, Damien Rice nebo Daniel Lanois, do skutečně vítězného cíle. Odměnou mu byly veskrze pozitivní recenze a hlavně vědomí, že svému otci složil posmrtnou poctu skutečně na úrovni.
Album Thanks for the Dance se svou kvalitou skutečně výrazně vymyká obvyklému trendu zneužívání slavných jmen, která se začínají po smrti svých nositelů objevovat na záplavách „ztracených a nově nalezených alb“, „nikdy nezveřejněných archivních nahrávek“, „sběratelských rarit“ a podobně, ačkoli zpravidla nepřinášejí nic lepšího než výškrabky, s jejichž publikací by s největší pravděpodobností samotný tvůrce nikdy nesouhlasil. Na toto téma by si měli do svědomí sáhnout dědicové archivů například Jimiho Hendrixe nebo Prince, naprosto markantních příkladů tohoto hyenistického zneužívání.
Paradox finanční zpronevěry
Možná vůbec největší paradox na Cohenově životní umělecké pouti se také datuje vlastně až do posledních let jeho života. Týká se i nás v Česku, protože pokud by nenastal, mohli bychom si o Cohenově koncertování u nás nechat tak leda zdát. Totiž: v pozadí toho, že Leonard Cohen v Praze vůbec poprvé zahrál, a to 27. září 2008, podruhé o rok později a potřetí a naposledy v červenci 2013, vlastně stál velký podvod a pokus finančně zřejmě dost nepraktického písničkáře odrbat do posledního dolaru. Jak se to stalo?
Druhou polovinu devadesátých let strávil Cohen v zenbuddhistickém klášteře nedaleko Los Angeles, kde byl vysvěcen na mnicha. Už to vypadalo, že po dlouhém hledání nalezl duchovní klid a odřízl se od koloběhu života popstar, nicméně po přelomu dekády se pozvolna začal k hudbě vracet. A kolem roku 2005 se začalo ukazovat, že s účty Leonarda Cohena není všechno v pořádku.
Hallelujah utichlo. Zemřel legendární Leonard Cohen, bylo mu 82 let |
Brzy se potvrdilo, že jeho dlouholetá manažerka Kelley Lynchová převedla na svoje účty z různých fondů svého svěřence, ale i z prodeje vydavatelských práv na jeho tvorbu pět milionů dolarů. Soudní spor sice Leonard Cohen vyhrál, Lynchová dostala osmnáctiměsíční flastr a měla nařízeno splatit dluh v téměř dvojnásobné výši, ale peníze byly nedobytné a účty nikdy nebyly vyrovnány, tudíž aby zabezpečil svoji rodinu i sebe „na důchod“, Cohen musel znovu vyrazit na cestu. Což pro jeho fanoušky bylo skutečným požehnáním.
Mezi lety 2008 až 2013 tak Leonard Cohen absolvoval doslova po celém světě desítky koncertů, poslední z nich proběhl 21. prosince 2013 v Aucklandu na Novém Zélandu. I ten, stejně jako všechny předchozí, byl bezmála tříhodinový a jeho setlist obsahoval neuvěřitelných osmadvacet písní, vesměs vybraných z celé písničkářovy kariéry metodou „the best of“. K čemuž je nutné dodat, že zcela jistě „the best“, tedy nejlepší za jeho kariéru, byla i doprovodná skupina, jež jej pod vedením kapelníka a basisty Roscoa Becka věrně doprovázela na všech koncertech a jejímiž instrumentálními hvězdami byli zejména hráč na exotické drnkací nástroje Javier Mas a varhaník Neil Larsen. Divukrásné hudební zážitky si naštěstí můžeme připomínat i z hudebních nosičů, které z té doby oficiálně vyšly dokonce tři.
Paradox největšího hitu
Leonard Cohen je ovšem také hlavní postavou jednoho z nejparadoxnějších písňových příběhů, jaké existují. Písnička Hallelujah patřila ke zlatým hřebům všech koncertů v posledních letech jeho života a dnes je bezesporu jeho nejslavnějším songem. Je v tom ale jeden háček: proslavili ji totiž jiní a až velkým obloukem se z ní jejímu autorovi podařilo vybrousit dokonalý klenot.
Letos koncem roku to bude čtyřicet let, co Hallelujah Leonard Cohen poprvé vydal na albu Various Positions. V podstatě bez úspěchu. Z dnes nejasného důvodu byla píseň takříkajíc oslyšena a zdálo se, že upadne v zapomnění. Tvrdí se, že Leonard Cohen dával dohromady Hallelujah pět let, a kdybychom sečetli všechny sloky, které napsal, přepsal, zařadil a vyřadil, došli bychom k ohromujícímu číslu sto padesáti. Jedním z paradoxů spojených s písní je i to, že ji úplně původně dokonce vydavatelství Columbia, pro které Cohen nahrával, zamítlo.
Zpočátku tedy vydaná písnička ležela ladem, byť ty, kdo mají uši v pořádku, musela zaujmout už v původní verzi. Jedním z těchto lidí mimochodem byl i Bob Dylan, který ji v roce 1988 zařadil do svého koncertního repertoáru a občas ji hrával. Skutečným „objevitelem“ Hallelujah je ale multiinstrumentalista, zpěvák a bývalý spoluvůdce legendárních Velvet Underground John Cale. V roce 1991 si při přípravě alba k poctě Cohenovi I’m Your Fan vybral právě tuhle nedoceněnou píseň, požádal Cohena o její text a ten mu prý poslal patnáct stránek. Cale slova patřičně proškrtal a nahrál jen sám s pianem. Byl z toho hit, a když pak Cale o rok později vydával překrásné album Fragments of a Rainy Season, samozřejmě se objevil i tady. A patřil do Caleova repertoáru při sólových vystoupeních naprosto neodmyslitelně.
Nicméně ještě více než John Cale písničce Hallelujah pomohly dvě jiné věci. Zaprvé to, že si jí všiml a na svoje jediné řadové album Grace v roce 1994 zařadil mladý a velmi předčasně zemřelý písničkář Jeff Buckley, jehož verze se dostala zase k dalším uším, než kam dosáhla ta Caleova. A zadruhé: píseň začala žít svým životem v rámci soundtracků a různých televizních pořadů. Caleova verze zazněla v Basquiatovi (1996), nejvíc se však proslavila v animovaném hitu Shrek (2001) – a nejspíš právě tady se odstartoval raketový let písničky mezi ty nejznámější na světě. Dalším paradoxem spojeným s Hallelujah ovšem je, že na komerčně velmi úspěšném soundtracku nebyla uvedena Caleova, tedy skutečně filmová verze, nýbrž cover zpěváka Rufuse Wainwrighta, byť v Caleově aranžmá.
Uvádí se, že coververzí Hallelujah je kolem tří set, což se ovšem zdá jako dost podceněné číslo. Písnička skutečně patří mezi ty vůbec nejzpívanější, bez ohledu na kvalitu výsledku. Ostatně, už jenom s ohledem na časté využívání ve filmech a televizních pořadech před časem jistý kritik navrhoval vyhlásit na Hallelujah moratorium – což Cohen ještě za života vehementně stvrzoval. A když člověk slyší některé z coververzí, skoro by si řekl, že by nebylo od věci zavést jakousi „předělávkovou policii“, neboť řada interpretů Hallelujah považuje – protože jejímu textu vlastně málokdo rozumí, je to čirá poezie, balancující mezi vírou a erotikou, jak se obvykle uvádí – za ideální hymnus použitelný při jakékoli příležitosti od křtin po funusy. Pro strašidelné příklady nemusíme chodit daleko, stačí si poslechnout uřvanou verzi Lucie Bílé se vskutku slabomyslným textem Gabriely Osvaldové Desatero anebo – a to už zacházíme na pole úplného bizáru pro skutečné fajnšmekry – svatební pojetí dechové hudby Mistříňanka.
Paradox čtenářský
Paradoxů v životě a tvorbě Leonarda Cohena bychom našli ještě spoustu, o mnohých z nich se například můžeme dočíst v bohaté cohenovské literatuře. Je zajímavé, jak moc u českého publika osobnost Leonarda Cohena rezonuje. Jinak by nebylo možné, aby téměř „vedl“ mezi hudebníky, o nichž si můžeme přečíst knihy v češtině. Na prvním místě jsou jistě Beatles a jejich členové sólo, ale těžko hledat někoho, kdo by na dalším místě předčil Cohena. Jen biografií vyšlo pět: Život v umění (Ira Nadel, 1995), Píseň Leonarda Cohena (Harry Rasky, 2009), Pozoruhodný život (Anthony Reynolds, 2012), Život, hudba a vykoupení (Liel Leibovitz, 2014) a nejvýše ceněná I’m Your Man (Sylvie Simmons, 2020).
Protože je ale Leonard Cohen také vážený spisovatel, v českých překladech vyšla i řada jeho vlastních děl, tedy romány Oblíbená hra a Nádherní poražení a sbírky či výbory poezie. Ostatně, zlí jazykové tvrdili, že když už v roce 2016 musel dostat Nobelovu cenu za literaturu nějaký písničkář, měl to být spíš on než Bob Dylan. Takový milý paradox na závěr.
