Lesk a bída Kladna na fotografiích. Jiří Hanke představuje člověka ve zlomových bodech dějin

Hanke, který celý život pracoval v oddělení vymáhání nesplácených úvěrů kladenské spořitelny, začínal v pozdních šedesátých s hudbou a koláží, k fotografii se propracoval až těsně před třicítkou. Z jednoho i druhého si ale do své černobílé fotky leccos přenesl: z muziky, hlavně té jazzové, folkové a rockové, jistý elán, živost, dynamiku, z koláže pak smysl pro různost vidění, střídání metody dokumentární a konceptuální a optiky sociální, environmentální, humanistické.

Společným jmenovatelem Hankeho fotografií je člověk, respektive jeho proměny a vývoj v čase a kulisách. Na jedné straně záběry lidského prvku uprostřed staré městské zástavby, duchem ještě v první republice, obrazy sousedské pospolitosti, vřelosti, pevných vztahů – na druhé straně pak portréty vybraných aktérů tří, někdy čtyř generací v rámci jedné rodiny, případně série pohledů z okna fotografova bytu na proměnlivou scénu dole na chodníku.

Hanke je v Kladně doma. A je doma rád. Záběry, třeba ty z druhé půle sedmdesátých let, zahrnuté do cyklů „Kladno“ nebo „Lidé z Podprůhonu“, působí, jako by za kamerou a před objektivem stáli staří známí, jako by za nimi fotograf zašel jen tak mimochodem, na chvíli poklábosit. Oni žijí svoji každodennost, on je fotí. Ta rovnice je harmonická, bez neznámých. Atmosféru hnusné doby cítíme až v druhém plánu, v šedých tónech; v prvním plánu je člověk.

Žádné strnulé mátohy

Lidé na Hankeho fotkách se často smějí, působí uvolněně. Anebo aspoň probouzejí úsměv na tváři diváka. Žádné strnulé mátohy sžírané brutalitou a cynismem existence, žádné vyhaslé, znormalizované trosky, jaké známe ze záběrů Iren Stehli nebo Iva Loose. U Hankeho jsou všichni, podobně jako u prototypického podniku Edwarda Steichena, jedna velká rodina. Je nenápadným, tichým společníkem, který má blízko k jádru věci, ale nikdy nekazí zábavu, vždycky hraje fér.

Jak je na tom naše planeta? Podívejte se na úchvatné fotografie, které mají pomáhat

Hanke konceptualista pak ukazuje, že i jindy třeskutá nuda může v jeho podání fungovat. Třeba ty výhledy z okna (v cyklu „Pohledy z okna mého bytu“). Jako by člověk seděl v divadle a kukrem lapal ty drobné i větší události dole na chodníku. Lidé a jejich gesta, pózy, osobní tiky. Autobus, záchranka, policie. Pohled do dáli – a nohy zřejmě natěrače nebo nějakého dělníka přímo před okem kamery. Hanke má smysl pro humor.

Anebo ty famílie (cyklus „Otisky generace“): babička, matka, dcera; děd, otec, syn a jeho dítě. Opakování genetické informace v nových kontextech, v nové situaci. Dějinné zlomy, především „listopadový uragán“ v devětaosmdesátém, hrají znovu druhé housle. Mění se ošacení, vybavení domácnosti, ale výraz zůstává. Podobně jako v cyklu „TV Image“, kde ovšem lidskou tvář vystřídal unylý ksicht televizní obrazovky.

Hankeho bilance v Domě fotografie je skvělý podnik. V čitateli proměnlivý, ve jmenovateli stálý. Divákovi dává jasnou zprávu: dějiny jdou sice někdy člověku po krku, ale vždycky je tu šance – uhájit sebe, druhé, svět. Podržet si jistou autonomii, hrdost, lidskost. Jiří Hanke dává naději, že s člověkem ještě není tak zle.