Útěchou mi může být snad jen to, že se na "filmovku" vracím během ročníku, kdy má program ještě nadupanější než obvykle: letos opravdu nebude kam dřív skočit.
Jak se ještě rozepíšu později, od letošního zaměření na islandskou kinematografii si slibuju velké divácké blaho – zejména od retrospektivy Dagura Káriho. Ale jak to na LFŠ bývá, filmové rozkoše i letos zaútočí ze všech míst zeměkoule a dokonalou protiváhou severské retrospektivy se stane průřez nového latinskoamerického filmu.
Garanta téhle sekce Davida Čeňka jsem podrobil důkladnému výslechu a můžu zodpovědně prohlásit, že nabízí vynikající výběr.
Jestli pro mě existuje jméno, pro které bych se na filmovku vydal přes půl světa, tak je to Ken Loach. Pořád ve mně žhne rozhořčení, které jsem cítil při jeho obhajobě jeho filmu Země a svoboda v roce 1996 v kině Sputnik na Starém městě: připadal mi tehdy jako salónní levičák.
Pořád cítím pocit zrady, který mě ovládl loni v Cannes, když jeho tehdy nejnovější snímek Hledá se Eric skončil pro Loache netypickou idylou. Ale právě proto Kena vnímám jako tvůrce, kterého je třeba konfrontovat, ptát se ho, útočit na něj. A vím, že právě on to nejenže ustojí, ale dokonce ocení: proto ty filmy sakra točí.
Béla Tarr je kategorie sama o sobě. Jeho bych naopak ani konfrontovat nechtěl: když někdo tráví dlouhé roky natáčením dlouhých, náročných, mnohahodinových filmů jako Satanské tango nebo Werckmeisterovy harmonie, tak je asi nejlepší nechat je v sobě sednout, pořádně je strávit a ptát se na ně třeba až za rok. Ale to už bude Béla zase pryč; jen si ho tedy pořádně užijme už teď.
Kdo do Uherského Hradiště určitě nepřijede jsou Rainer Werner Fassbinder, Jacques Tati nebo režiséři klasických filmů noir. Přesto jejich filmy neztratily nic ze své životnosti a já závidím těm, kdo je letos na LFŠ uvidí poprvé. Sám poprvé uvidím některé z bijáků ze sekcí Každodennost normalizace a Divoká devadesátá, které se ohlížejí za naší nepříliš vzdálenou minulostí.
Za pár let se na "filmovce" nejspíš objeví sekce Divoká nultá (nebo jak se ta nedávno skončivší dekáda bude nazývat). Zase bude postavená vedle filmů deset, padesát, sto let starých. Taková konfrontace je tím nejlepším testem kvality, kterým můžou nové snímky projít. A nejen proto je dobré na LFŠ každý rok zajet. Sám mám černé svědomí, že jsem tam tak dlouho nebyl.
