LN: V češtině nevyšla jen vaše první knížka Spím v Hitlerově pokoji z roku 2011, v níž popisujete současné Německo. Co jste tam na svých cestách zjistil?
Šokovalo mě, jak moc je antisemitské. Několik let jsem tam totiž předtím žil a má představa o Německu byla zcela jiná. Ovšem ve všech zemích, které jsem jako novinář takto pokrýval, jsem zjistil, že Evropa trpí nemocí antisemitismu. Já se nikdy nepředstavuju jako Žid, ale jako Němec, případně Polák nebo tak. A když pak zjistím, co si lidé myslí o Židech, děsí mě to. Svůj rasismus si totiž často ani neuvědomují. Když se jich zeptám, co jim vadí, odpovědí mi, že Izrael. Prosím? To jim nevadí Čína, Rusko nebo Sýrie? Jen Izrael? Země, kde nežije ani deset milionů lidí? Proč? A většinou mi na to odpovědí: Vlastně ani nevím, to je dobrá otázka. Jako by to bylo vrozené. Jako by v jejich kultuře i psychologii za všechno špatné mohli vždycky jen Židé.
LN: Mají lidé s těmito názory společný i další politický postoj?
Zajímavé je, že mnoho těchto lidí zároveň říkalo, že podporuje uprchlíky, Romy, Afghánce, ale i ti s takto progresivním myšlením pořád nenávidí Židy. I intelektuálové, kteří prohlašují, že nejhorší je rasismus, chtějí svobodu pro černochy, muslimy, Aborigince a tvrdí, že všechny národy jsou ve své podstatě stejné, mají přesto s jedním národem problém – s Izraelem. A nedokážou vysvětlit proč. Není to třeba kvůli vládě Benjamina Netanjahua, proti té jsem taky, ale to ze mě nedělá antisemitu. Vadí jim Izraelci. I v Británii se setkáte s lidmi, kteří mají na domech vyvěšené palestinské vlajky, i když žádného Palestince nikdy nepotkali. Já pak před nimi hraju naivního německého turistu, ptám se jich, proč jim Izraelci vadí. Odpovědí mi: protože to jsou Židé. Nevím, jestli v tom hrají roli i izraelské filmy, které se promítají na festivalech a kvůli nimž si můžete myslet, že Židé mají velký problém a jsou divní, zatímco Arabové v těch filmech působí velmi mile.
LN: Vědí lidé, které zpovídáte, že o nich budete psát?
Vše, o čem píšu ve svých knížkách, mám nahrané. Všichni vědí, že je natáčím na video. A stejně mi do kamery řeknou, že Hitler udělal velkou chybu, když všechny Židy nezabil. Jakmile mi lidé důvěřují, mají asi pocit, že mám na čele napsáno Plácněte cokoli, co vás napadne. Když mě vidí, trochu tlustého pána v kšandách, který se s nimi směje a chová se přátelsky, berou mě jako hodného strýčka z Německa, kterému mohou říct cokoli.
LN: Vaše knihy jsou velmi populární mezi čtenáři i kritiky z různých názorových spekter. Jak si to vysvětlujete?
Mám i nějaké negativní ohlasy, což je normální, ale jinak mám zatím štěstí na pozitivní recenze. Mou poslední knihu o Británii v Německu většinou recenzovala velmi pravicová nebo velmi levicová média a vždy ji chválila. Jsem na to hrdý.
LN: To ale znamená, že každý z nich vaši knihu čte naprosto jinak.
To ano. Vidí tam jiné věci. Mé knihy jsou totiž politické, ale obvykle nikoho nesoudí. Proto mají podle mě lidé mé knihy rádi. Mají z nich pocit, že si mohou názor utvořit sami. Vyprávím příběh, jde o literaturu faktu psanou stylem fikce, čtenářům to připadá vtipné, všichni si tam najdou něco jiného a každý má své důvody, proč se jim kniha líbí. Podle mě se novináři nemají zabývat etikou ani morálkou, ale reportováním. Novinář má jen uvést, co si jací lidé myslí.
LN: Musel jste neprojevování vlastních názorů trénovat?
Ano, musel jsem se naučit nekázat a uvědomit si, že pokud své postavy nesoudíte, vaše kniha bude mnohem zajímavější. Jeden německý novinář se chlubil tím, že během rozhovoru s Nigelem Faragem, který v podstatě začal celý brexit, ho dokázal vyprovokovat a naštvat. V Německu za to dostal dokonce cenu Novinář roku. Vůbec jsem to nechápal, já bych se za to styděl. Mým úkolem novináře přece není lézt někomu na nervy. Já ho nemám soudit, mám na něj být milý, dostat z něj všechno, co si myslí, a to napsat. Když jsem dělal rozhovor s Nigelem Faragem já, moje společnost se mu moc líbila, protože jsem na něj nekřičel. Nesnažil jsem se ho poučovat. Říkal, že nic takového ještě nezažil. Moc se mu ten rozhovor líbil a pozval mě, abych ho všude doprovázel. Toho jsem samozřejmě nevyužil, nejsem tu od toho, abych od něj přijímal pozornosti. Od lidí, které zpovídám, chci, aby mi věřili a cítili se pohodlně, protože teprve pak mi řeknou, co si opravdu myslí, a řeknou toho i mnohem víc. Pokud bych jim kázal a tvářil se oficiálně, nikdo by mi nic antisemitského nesvěřil. Já jim ale povím: Pojďte si se mnou promluvit. Sedněte si vedle mě, sluší vám to, máte tak krásné oči, chcete kafe, nebo brandy? Objednám vám je a vy mi řekněte, co si myslíte. Takhle odzbrojíte lidi, které chcete vyzpovídat. Oni si pak myslí, že tomuhle milému chlapíkovi mohou říct přesně to, co je trápí. Což jsou většinou Židé.
LN: V New Yorku jste založil Židovské divadlo. Proč jste ho nazval židovským?
Židovské neznamená, že je určeno jen pro Židy nebo že v něm mohou vystupovat jen židovští herci. Každý může přijít a je vítán. Jde o židovskou kulturu a zkušenost. Naše hry mohou být o čemkoli, klidně o rabínech a sexu. Obvykle nehrajeme nic o holokaustu, na rozdíl od ostatních židovských divadel. V New Yorku existuje i irská divadelní společnost, černošská, španělská, nad tím se nikdo nepozastavuje. Když ale řeknete židovské divadlo, i Newyorčané se zeptají: Proč židovské? Já přitom velký rozdíl mezi irským a židovským divadlem nevidím. Každé pojednává o kulturní zkušenosti národa.
LN: Prý milujete britské divadlo. Z jakého důvodu?
Ano, léta jsem létával vždy jednou za rok na pár dní do Londýna, jen abych viděl tamní inscenace. Anglické divadlo je výjimečně dobré. Když totiž anglický herec vejde na jeviště a řekne Mé jméno je král Lear, věřím mu. Když to řekne herec v Německu, Izraeli nebo USA, pomyslím si: vím, že Lear nejsi, protože jsi ve skutečnosti číšník. Angličané jsou velmi dobří v umění hrát, nebo to můžeme říct jinak – v umění lhát. Bohužel musím říct, že aby anglické divadlo bylo takhle dobré, jeho herci musí vzejít z anglické kultury. Pokud jste Žid, černoch, Španěl nebo Čech, nejspíš nebudete tak dobří jako Angličané, protože to celodenní lhaní nemáte v krvi. Psal jsem o tom ve své knize Krysy Jejího Veličenstva. V Anglii vám pořád a všichni lžou. V Londýně byste mohl někoho praštit do nosu a on by vám řekl: Promiňte!
LN Američané ale bývají k cizincům také velmi milí.
Ano, ale to je jiný druh lhaní. Američané lžou vyhroceně, velkolepým stylem, takže poznáte, že to nemyslí upřímně. Angličané na to jdou jemněji, řeknou vám například, že jste jim chyběli, tak věcně, že jim věříte. A proto jsou ti nejlepší divadelní herci na světě.
