Její poslední, před Vánocemi vydaný román Nečekej, až zajde slunce! je pokračováním jejího pojetí tvorby jako výpovědi o individuálním osudu v těsném prolnutí se společenským děním. Jinými slovy, Kantůrková píše politické romány, v nichž však epická složka je posunuta do sféry etické.
Jádrem etického uvažování je dilema dobra a zla, viny a neviny. To zajímalo Kantůrkovou, co je spisovatelkou, jistě i s ohledem na její životní příběh, jenž jí dopřál možnost poznat moc nebo aspoň pocit být, či nebýt na její straně, z obou stran. Bohatý a díky bohu dlouhý život jí rovněž umožnil sledovat osudy mnohých v jejich proměnách, peripetiích a zákrutech. Děj těchto příběhů, jež jsou většinou obrazem celkové, povětšinou tragické životní bilance, je v její literatuře většinou utlumen ve prospěch stálé reflexe, která románové vyprávění přibližuje k volnému eseji, což je ostatně spisovatelčin nejbližší žánr.
Proti ploché moralistnosti
V jednom jejím dávném, ale jak pořád vidno stále aktuálním eseji je možné hledat i zárodečný impulz románu, který napíše o třicet let později. V roce 1982 vydala v samizdatovém časopise Obsah studii Příspěvek k Sabinovým obranám, v níž se snažila nově pohlédnout na příběh asi nejslavnější „národní zrady“. Důležité je, že tuto studii, v níž proti jak režimním, tak disidentským konvencím nalézá pro Sabinu nikoli pardon, ale jisté „pochopení“, píše krátce po svém návratu z vězení (od května 1981 do března 1982), tedy v situaci krajně choulostivé. Soucit pro člověka, kterého zlomili a donutili ke spolupráci, může vypadat také jako vytváření si alibi pro vlastní případné selhání. Samozřejmě že o nic takového nešlo a Kantůrková nic nepodepsala, ba vrátila se nezlomená a s látkou, kterou promění ve svou čtenářsky nejúspěšnější knihu Přítelkyně z domu smutku. Ale to jistě neznamená, že by vypjatou situaci možného selhání nepromýšlela a její konsekvence si neuvědomovala. Napsala tehdy: „... historici mají sklon odtrhovat jednotlivé skutečnosti od celku života; nemravné může ještě být neškodné; nebo aspoň ne příliš škodné. A plochá moralistnost vzniká právě tam, kde se nemorálnosti připisuje působení, které ona nemá.“
Když člověk tyto věty, napsané v roce 1982, čte po letech, jako by se v nich dávno předjímala nekonečná „lustrační“ debata, která zavalí léta devadesátá a nekončí ještě dnes. A jako by v něm četl tresť románu, který po těch třiceti letech vydala. „Sabinou“ v něm je muž, který je de facto Antisabinou. Nemá nic z jeho uhrančivosti a démoničnosti, kterým právě v onom eseji přikládá takový podíl na jeho selhání: „Démonickým lidem není nic nemožného; já jsem Já, já si to mohu dovolit.“ Ne, její postava, intelektuál a historik Josef, je sice obdařen mnoha výjimečnými vlastnostmi, ale démoničností nikoli. Je nesmírně nadaný, vzdělaný, obětavý, po vědění prahnoucí – a poněkud papírem šustící.
Vyprávění se odehrává ve dvou liniích. V první píše Josef dopisy své dceři do Stockholmu, kde žije provdaná za švédského bohemistu. Dcera má sabinovské jméno Síninka: tak skutečně říkal a v dopisech oslovoval Sabina svou dceru. Píše jí poněkud rozvláčné – což si může dovolit, neboť jí je neodesílá – dopisy, v nichž se snaží podat svůj pohled na dění a objasnit jí důvody svého selhání: po věznění na začátku normalizace podepíše spolupráci s StB, původně aby ji chránil a umožnil provdat se na Západ. Zlomí ho tedy greenovský „lidský faktor“, s nímž romanopisec sympatizuje z podstaty své profese.
Eva Kantůrková: Nečekej, až zajde slunce!Vydal Dauphin, Praha 2011 |
Druhou linii obstarává komentář, jenž líčí Josefa pohledem jeho celoživotní „přítelkyně“, spolužačky a souputnice. Lze si za ní představit subjektivní hlas autorčin, neboť řada okolností včetně líčení disidentského prostředí odpovídá realitě spisovatelčina života. S Josefem se setkáváme někdy v polovině padesátých let, kdy patří k autorčiným spolužákům na univerzitě („Byli jsme ta podivná generace, která netoužila svět si užít, ale porozumět mu.“).
Provede pak čtenáře šedesátými léty, kdy se dostává do čela obrodného procesu, a vyústí pak v letech normalizace, kdy se stane jedním z prvních politických vězňů. Příběh jeho života je pak doveden až k rakvi, u níž se sejde okruh přátel z opozice, zahraje mu pronásledovaná kapela a na katafalk položí vypravěčka žluté květiny.
Podobnost nikoli náhodná
Modelový života běh českého levicového intelektuála je ozvláštněn a konkretizován postavou jeho antipoda, spoluhráče a posléze protihráče, jenž tu nese přezdívku Demiurg. To je naopak démonická postava se vším všudy: přišel bůhví odkud, necloumají s ním žádné emoce, přemýšlí chladně, bez sentimentu a ohledů. „Svět chápe“, píše vypravěčka, „ne jako propojenost konkrétních zájmů a vztahů, ne jako Ty a Já, a máme se spolu rádi, nebo neradi, ale jako shluk obecností, s nimiž je nám dáno se vypořádat“.
Takový člověk rozděluje lidi na „privilegované, kteří přijímají povinnost vypořádávat se se světem, protože k tomu mají dostatek předpokladů, vůle a sil, a na ostatní, kteří si vystačují ve světě banálních jednotlivostí“. Tato charakteristika je klíčová a řekl bych, že je dílem autorčiných životních zkušeností, včetně těch, které nabyla v 90. letech v politice. Je věnována sice románové postavě, ale velmi bych se divil, kdyby při jejím psaní nemyslela na kohosi zcela konkrétného. Pochybnosti ostatně padají, když ho Josef hájí slovy: „Ale on snad ani není tak arogantní. Jen o sobě neumí pochybovat.“ Románový muž je v 50. letech uvězněn, krutě vyslýchán a ponižován, ale svým mučitelům nepodlehne. Vrátí se po letech na svobodu a všechny své schopnosti věnuje vlastní rehabilitaci. Obětavý Josef, zřejmě jediný člověk, který ho měl rád, mu poslouží jako nástroj k novému startu kariéry.
„Demiurg“ uspěje a krok po kroku se dostává do čela moci. Když reformisty odstaví tanky, triumfuje. První, koho likviduje, je Josef... Podobnost příběhu Gustáva Husáka a Milana Hubla (1927–1989), reformisty, chartisty a agenta StB, není sice náhodná, ale není pro vyznění románu rozhodující.
