Pondělí 24. ledna 2022, svátek má Milena
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Lidský faktor Evy Kantůrkové

Kultura

  10:30
Jestliže se Eva Kantůrková poněkud vzdálila z obzoru „mainstreamového českého literárního provozu“, nebyla to její vina, nýbrž onoho mainstreamu čili průměru. Ona si stále vedla svou a tvořila díla, která mají co říct, tedy pokud se ke čtenáři dostanou.

Co není psáno, jako by se nestalo. Motto z nové knihy Evy Kantůrkové foto: archiv LN - Pavel Wellner

Její poslední, před Vánocemi vydaný román Nečekej, až zajde slunce! je pokračováním jejího pojetí tvorby jako výpovědi o individuálním osudu v těsném prolnutí se společenským děním. Jinými slovy, Kantůrková píše politické romány, v nichž však epická složka je posunuta do sféry etické.

Jádrem etického uvažování je dilema dobra a zla, viny a neviny. To zajímalo Kantůrkovou, co je spisovatelkou, jistě i s ohledem na její životní příběh, jenž jí dopřál možnost poznat moc nebo aspoň pocit být, či nebýt na její straně, z obou stran. Bohatý a díky bohu dlouhý život jí rovněž umožnil sledovat osudy mnohých v jejich proměnách, peripetiích a zákrutech. Děj těchto příběhů, jež jsou většinou obrazem celkové, povětšinou tragické životní bilance, je v její literatuře většinou utlumen ve prospěch stálé reflexe, která románové vyprávění přibližuje k volnému eseji, což je ostatně spisovatelčin nejbližší žánr.

Proti ploché moralistnosti

V jednom jejím dávném, ale jak pořád vidno stále aktuálním eseji je možné hledat i zárodečný impulz románu, který napíše o třicet let později. V roce 1982 vydala v samizdatovém časopise Obsah studii Příspěvek k Sabinovým obranám, v níž se snažila nově pohlédnout na příběh asi nejslavnější „národní zrady“. Důležité je, že tuto studii, v níž proti jak režimním, tak disidentským konvencím nalézá pro Sabinu nikoli pardon, ale jisté „pochopení“, píše krátce po svém návratu z vězení (od května 1981 do března 1982), tedy v situaci krajně choulostivé. Soucit pro člověka, kterého zlomili a donutili ke spolupráci, může vypadat také jako vytváření si alibi pro vlastní případné selhání. Samozřejmě že o nic takového nešlo a Kantůrková nic nepodepsala, ba vrátila se nezlomená a s látkou, kterou promění ve svou čtenářsky nejúspěšnější knihu Přítelkyně z domu smutku. Ale to jistě neznamená, že by vypjatou situaci možného selhání nepromýšlela a její konsekvence si neuvědomovala. Napsala tehdy: „... historici mají sklon odtrhovat jednotlivé skutečnosti od celku života; nemravné může ještě být neškodné; nebo aspoň ne příliš škodné. A plochá moralistnost vzniká právě tam, kde se nemorálnosti připisuje působení, které ona nemá.“

Když člověk tyto věty, napsané v roce 1982, čte po letech, jako by se v nich dávno předjímala nekonečná „lustrační“ debata, která zavalí léta devadesátá a nekončí ještě dnes. A jako by v něm četl tresť románu, který po těch třiceti letech vydala. „Sabinou“ v něm je muž, který je de facto Antisabinou. Nemá nic z jeho uhrančivosti a démoničnosti, kterým právě v onom eseji přikládá takový podíl na jeho selhání: „Démonickým lidem není nic nemožného; já jsem Já, já si to mohu dovolit.“ Ne, její postava, intelektuál a historik Josef, je sice obdařen mnoha výjimečnými vlastnostmi, ale démoničností nikoli. Je nesmírně nadaný, vzdělaný, obětavý, po vědění prahnoucí – a poněkud papírem šustící.

Vyprávění se odehrává ve dvou liniích. V první píše Josef dopisy své dceři do Stockholmu, kde žije provdaná za švédského bohemistu. Dcera má sabinovské jméno Síninka: tak skutečně říkal a v dopisech oslovoval Sabina svou dceru. Píše jí poněkud rozvláčné – což si může dovolit, neboť jí je neodesílá – dopisy, v nichž se snaží podat svůj pohled na dění a objasnit jí důvody svého selhání: po věznění na začátku normalizace podepíše spolupráci s StB, původně aby ji chránil a umožnil provdat se na Západ. Zlomí ho tedy greenovský „lidský faktor“, s nímž romanopisec sympatizuje z podstaty své profese.

Eva Kantůrková: Nečekej, až zajde slunce!

Vydal Dauphin, Praha 2011
268 stran

Druhou linii obstarává komentář, jenž líčí Josefa pohledem jeho celoživotní „přítelkyně“, spolužačky a souputnice. Lze si za ní představit subjektivní hlas autorčin, neboť řada okolností včetně líčení disidentského prostředí odpovídá realitě spisovatelčina života. S Josefem se setkáváme někdy v polovině padesátých let, kdy patří k autorčiným spolužákům na univerzitě („Byli jsme ta podivná generace, která netoužila svět si užít, ale porozumět mu.“).

Provede pak čtenáře šedesátými léty, kdy se dostává do čela obrodného procesu, a vyústí pak v letech normalizace, kdy se stane jedním z prvních politických vězňů. Příběh jeho života je pak doveden až k rakvi, u níž se sejde okruh přátel z opozice, zahraje mu pronásledovaná kapela a na katafalk položí vypravěčka žluté květiny.

Podobnost nikoli náhodná

Modelový života běh českého levicového intelektuála je ozvláštněn a konkretizován postavou jeho antipoda, spoluhráče a posléze protihráče, jenž tu nese přezdívku Demiurg. To je naopak démonická postava se vším všudy: přišel bůhví odkud, necloumají s ním žádné emoce, přemýšlí chladně, bez sentimentu a ohledů. „Svět chápe“, píše vypravěčka, „ne jako propojenost konkrétních zájmů a vztahů, ne jako Ty a Já, a máme se spolu rádi, nebo neradi, ale jako shluk obecností, s nimiž je nám dáno se vypořádat“.

Takový člověk rozděluje lidi na „privilegované, kteří přijímají povinnost vypořádávat se se světem, protože k tomu mají dostatek předpokladů, vůle a sil, a na ostatní, kteří si vystačují ve světě banálních jednotlivostí“. Tato charakteristika je klíčová a řekl bych, že je dílem autorčiných životních zkušeností, včetně těch, které nabyla v 90. letech v politice. Je věnována sice románové postavě, ale velmi bych se divil, kdyby při jejím psaní nemyslela na kohosi zcela konkrétného. Pochybnosti ostatně padají, když ho Josef hájí slovy: „Ale on snad ani není tak arogantní. Jen o sobě neumí pochybovat.“ Románový muž je v 50. letech uvězněn, krutě vyslýchán a ponižován, ale svým mučitelům nepodlehne. Vrátí se po letech na svobodu a všechny své schopnosti věnuje vlastní rehabilitaci. Obětavý Josef, zřejmě jediný člověk, který ho měl rád, mu poslouží jako nástroj k novému startu kariéry.

„Demiurg“ uspěje a krok po kroku se dostává do čela moci. Když reformisty odstaví tanky, triumfuje. První, koho likviduje, je Josef... Podobnost příběhu Gustáva Husáka a Milana Hubla (1927–1989), reformisty, chartisty a agenta StB, není sice náhodná, ale není pro vyznění románu rozhodující.

ANALÝZA: Tři důvody, proč Rusko vpadne na Ukrajinu. A tři další, proč ne

Premium Copak se asi odehrává v hlavě Vladimira Putina? To je otázka, kterou dnes řeší celý svět. Ruský prezident rozehrál...

Velký test samotestů na covid: lépe fungují výtěrové, některé neodhalí nic

Premium Ještě před dvěma lety znamenaly dvě čárky na testu, že se budou chystat křtiny, delta byly americké aerolinky, gama...

Nevěra dříve či později vztah zničí. A není cesty zpět, říká filmařka Sedláčková

Premium Vede doslova dvojí život ve dvou zemích. Ve Francii pracuje Andrea Sedláčková především jako střihačka filmů, u nás...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Mohlo by vás zajímat