A teď do třetice: právě vydaná Kratochvilova próza Liška v dámu si bere hlavní téma z románů Davida Garnetta Dáma v lišku (1922) a Jeana Brullera Sylva (1961); ten první nechá proměnit dámu v titulní zvíře, ten druhý zas polemicky naopak. Kratochvil dopřává půvabné hrdince své novinky oba typy proměny – ovšem příběh vsazuje do nových kulis, které opakovaně prověřil ve svých dřívějších prózách, například v románu Slib (2009). Kulis, jejichž středobodem je Brno na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století; Brno stalinistické, sešněrované buranskou totalitou obkreslenou podle ruského vzoru. Ostatně Rusko, stejně jako jeho věčný rival Spojené státy americké, líheň všech imperialistických štváčů, dávají brněnské základně širší příběhový kontext.
Liška jménem Sylva je pokusné zvířátko, které v petrohradském institutu I. P. Pavlova posunuli vývojově směrem k člověku: je nadána myšlením, zvládá světové řeči, má vůli k samostatnosti a ke svobodě. I když původní záměr pavlovovských šlechtitelů byl jiný: vyslat ji na misi, použít ji jako zbraň. Nikoli hromadného, ale individuálního ničení. Dostala za cíl prokousnout hrdlo jistého britského politika; hádejte koho. Z protějšího břehu příběhu se pak lišce Sylvě, které se zvolna mění v dámu, jak jí přikazuje název knihy, blíží mužský hrdina: Brňák Pavlík. I on disponuje solidním intelektem, i on se zapletl s vražednou mocí, i on má před sebou velký úkol v cizině, i on má přivodit někomu bolest, zmar a smrt. Jenže Pavlík je kabrňák – stačí, aby se mu zjevila před očima ryšavá heroina, a jeho mise je v čudu.
Happy, nebo unhappy?
Dvojice pak jde světem dál ruku v ruce, bok po boku: parníkem do Ameriky a od zla k dobru, na univerzitu učit jazyky a spřátelit se s ruskou diasporou za oceánem. Z dynamicky podané a detailně rozkreslené tragédie je rázem melodrama, za polovinou knihy se tok vyprávění poněkud zpomalí a rozlije do šíře, příběh plyne dál v hovorech o všem a o ničem, včetně zbytných metatextových narážek – třebas na profesora Pnina, kterému vymyslel románový svět jistý slavný spisovatel, první čtvrtinu života Rus, zbývající tři pak Američan; hádejte kdo. Finále ale dá příběhu původní sílu: dáma se vrací postupně do své výchozí podoby, zvolna se loučí s lidským světem, rozpadá se jí řeč, ztrácí smích – až nakonec zmizí v lese mezi stromy. Je to happy end, je to unhappy end?
Silný náboj, divoká energie. Latinskoamerická literatura má co nabídnout, míní Anežka Charvátová |
Je to pohádka romantického střihu, nebo podobenství o lidské nestálosti, ochotě rozervat a setřást kulturní a civilizační slupku a nechat naplno zazářit obnaženou pudovost? Je větší zvíře estébácká svině, u níž by se daly sexuální patologie vypočítávat rovnou podle slavné Krafft-Ebingovy příručky, anebo ryšavá liška, která i ve zvířecí podobě připomíná vznešenou dámu? A není to vlastně příběh, který se nám jak v hlavní dějové lince, tak v kulisách neustále vrací? V různých obměnách, a tím naléhavěji?
Kratochvilova novinka mísí obecné s konkrétním, časové s nadčasovým, lokální s globálním. A znovu platí, jako v jeho prózách z posledních let, třeba v Jízlivé potměšilosti žití (2017), že jde o text poměrně angažovaný – sice skrytě, ale jasně.
Mstivá nenávist
Jiří Kratochvil si v novince daleko míň hraje, ať se svými postavami, ať se čtenářem – a daleko víc pěstuje symbolické kritické narážky na současnost, na naše obecně sdílené teď a tady. Závěrem příběhu zmiňuje archetyp toho, kdo „rozsévá mstivou nenávist“; portrétuje nešťastníka vyhaslého na duchu a zbídačeného na těle, jejž drží při životě už jen permanentní koupele ve vlastní žluči.
Ale není to prvoplánová agitka, je to zdařilé podobenství. Liška v dámu je nakonec velký román velkého autora, který hravě obstojí jak na domácím, tak na globálním poli.
Jiří Kratochvil: Druhé město, Brno 2019, |
