Projekt Soundwalk jste připravili ke dvacátému výročí kapely. Začněme obecněji. Jako kapela jste prošli mnoha stylovými proměnami, máte za sebou i řadu projektů jako byla spolupráce se smyčcovými nástroji apod. Jak moc jste dodrželi původní vizi existence a tvorby kapely, když jste začínali? Nezavál vás občas vítr někam, kam jste nečekali?
Hm... přemýšlím, co to asi je ta „původní vize existence a tvorby kapely“, protože si nepamatuji, že bychom měli zformulován nějaký „master plan“ nebo „business plan“. Dnes je to prý už docela běžné i v muzice. Shině se jednou ve snu objevil nápis „každý plán je hejno vran“. A to se hned stalo naším krédem, asi abychom to plánování nebrali příliš vážně. Samozřejmě si umíme dát deadline – termín, například na nahrání alba nebo jiný měřitelný cíl. Pokud je termín a cíl rozumný a nevletí do toho něco jako pandemie, nebo jiná pohroma, tak ho umíme i dodržet. A ta původní vize existence a tvorby kapely? Podstata, proč jsme se se Shinou před dvaceti lety do toho vrhli spočívala v úmyslu dělat hudbu. Spolu, naplno jako povolání, bez plánu B a být v tom opravdoví. To bylo všechno. Věděli jsme, že to bude dobrodružná a nelehká cesta a tak jsme se na ni doslova vybavili: za to málo, co jsme tehdy na rozjezd měli, jsme si koupili nejlepší turistické oblečení a hlavně dobré boty. Cesta, po které od té doby jdeme, nás vede na nečekaná místa a podstatné je asi neztratit duchapřítomnost. Protože nemáme nějaké konkrétní cíle, můžeme na té cestě pokračovat a nechat se jí vést. Být v souladu s chodem událostí. To se týká i samotného hraní na nástroj, stav jednoty a přítomnosti: když se děje dobrá hudba, člověk se nemusí ničemu bránit, nemá tomu překážet, může se z toho nenápadně těšit, a když se věci občas podaří, tak se snažit nespyšnět. A hlavně nezabloudit.
Původní název kapely zněl Dlhé diely. Proč jste se přejmenovali na Longital?
Hráli jsme kolem roku 2005 dost v zahraničí, v Irsku, Londýně, ve Francii, postupně jsme procestovali celou Evropu. S názvem Dlhé diely byl venku trochu problém - nedal se zapamatovat, vyslovit, a tak nám lidé říkali, jak je napadlo: Didly band, Die Daily, Dilly Dally... Bavili jsme se o tom s kamarádem po návratu a v rámci debaty padl starý název naší městské čtvrti - Longital se to u nás jmenovalo do roku 1950. A bylo. Přejmenování kapely z poetického geografického názvu Dlhé diely ke kosmopolitnímu historickému názvu Longital nebylo určitě učebnicovým příkladem rebrandingu, ten jsme totiž vůbec nedělali. Prostě jsme vydali následující album pod novým názvem, a to je příklad, jak to nedělat. Ten nový starý název více korespondoval i se změnou ve zvuku kapely, příklonem ke elektronice a technologiím na albu Výprava/Voyage. Létali jsme a jezdili vlaky po světě s kytarami, v kufřících jsme měli merino oblečení, cédéčka, kytarové krabičky a přenosné studio s prvním hudebním tabletem Lemur Jazz Mutant. Všechna omezení toho způsobu existence nám přinesla něco zajímavého a technologicky a zvukově nás tehdy posouvala dál. Byli jsme více digital, tak proto Longital.
Původní název vaší kapely zní Dlhé diely a na stejnojmenném sídlišti také Soundwalk začíná. Jak jste vybírali trasu?
V roce 2000 jsme se přistěhovali na to krásné místo na kopci nad Dunajem. Za zády máme sídliště Dlhé diely a náš byt se zahradou je na úplném okraji skály s výhledem na Dunaj a na rakouská pole a větrné mlýny na druhém břehu. Už první rok jsme si našli oblíbenou procházku z domu do centra města podél Dunaje. Začíná nedaleko nás, míří dolů k rameni Dunaje, za kterým je ostrov Sihoť, zdroj pitné vody pro celou Bratislavu. V ochranném pásmu vede chodník pro pěší přes nedotčené území „bobří řeky“, divočina hned v první fázi trasy. Pokračujete do Karloveské zátoky, která je rájem vodáků, život se tu točí s pivem v legendárním bufetu Mark Twain s kotvícím parníkem. Nejnověji tu přibyl maják, abychom vždy trefili do přístavu. Krásné místo. Pěší trasa se na konci zátoky připojí k hlavnímu toku Dunaje. Tady je najednou řeka regulovaná a rychlá, je to síla, která vás strhne, člověk intuitivně přidá do kroku. Zbytek trasy až do centra je lemovaný obrazy novodobé Bratislavy se zbouraným PKO, developerskou výstavbou, vzpomínkami na legendární elektronický U-klub v protiatomovém krytu v hradní skále. Procházka končí u slavného UFO mostu na kraji Starého města. Je to trasa, která nám pomáhala vždycky, když jsme si potřebovali odpočinout nebo vyčistit hlavu, případně přijít na jiné myšlenky. Hudba se mění přiměřeně scenérii, prostě „longitál nelongitál“.
Každé prostředí se mění v průběhu ročních období, vlivem počasí apod. Řešili jste tohle nějak při přípravě Soundwalk?
Přípravou mi bylo zažívání té trasy každý den během celého roku. Na hudbě jsem začal pracovat v roce 2020 na začátku pandemie, shodou okolností mám tu trasu po cestě do svého kytarového ateliéru – studia. Sice jsem ji z praktických důvodů nejčastěji absolvoval na kole, ale bylo to skvělé období. Sedl jsem na bicykl a hned mi začala v hlavě hrát hudba. Potom večer cestou zpátky a často i v noci jsem tu trasu i hudbu vnímal opačně a za úplně jiných okolností. Všechny druhy počasí, roční období, části dne. Myslím, že to všechno se do té hudby podprahově dostalo, možná je ten soundtrack univerzální.
Hodně lidí při chůzi poslouchá hudbu, většinou svoje oblíbené nahrávky z telefonu. V čem se od tohoto typu poslechu Soundwalk odlišuje?
Hlavní rozdíl je v tom, že na začátku byla chůze, až potom a pro ni vznikla hudba. Je tam přímá souvislost. Hodně jsem u toho myslel na knihu Songlines od Bruce Chatwina (český preklad Cesty písní). V té knize je popisován přístup australských aboriginců k jejich krajině, mají ji celou zmapovanou pomocí písní. Ten, kdo zná konkrétní píseň, ví, kudy vede cesta, která s ní souvisí. Fascinující kultura, ve které se chůze a hudba dokonale propojují. Dokonce i v kosmologických příbězích aboriginců je proces vzniku fyzické reality vysvětlen tak, že prvotní bytost, jakýsi ještěr, byla osamělá a ze smutku začala zpívat o všem, co by jí mohlo zpříjemnit život. Doslova si vyzpívala hory, údolí, řeky, celou faunu i flóru. Krásná metafora o síle hudby a jejím propojení s prostředím.
Takže hudba vznikla pro tuto trasu a pro naši krásnou Bratislavu. S prvním lockdownem přišel i dar času, možnost být ponořen v jednom tématu permanentně několik dní, nepřepínat pozornost. Tak jsem se do toho pustil. Nejsem zvyklý se v životě strachovat o to, co bude, alespoň se o to snažím, jsme v téhle disciplíně se Shinou za posledních dvacet let dostatečně vytrénovaní. Ale ta pandemie přinesla hodně otázek, jak to celé přežit. Nadace Města Bratislavy právě hledala projekty, které se týkají genia loci, identity města a jeho umělecké reflexe, a tak se to pěkně celé spojilo, navíc ještě s podporou z Fondu pro podporu umění. Měl jsem komfort nejen trávit čas ve studiu a na cestě, ale také nějaké peníze na živobytí, ze kterých jsem část použil, jak jinak, na obstarání dvoukrké kytary, dohromady je na ní osmnáct strun. Hned jsem ji ale přeladil, aby žádného z mých žáků na ni nenapadlo na ni hrát Stairway to Heaven. Led Zeppelin miluju, ale tohle je prostě zakázaná písnička ve většině guitar shopů na světě. Experimentoval jsem tedy s laděními a intuitivně jsem se dopracoval k aplikaci Lydian Chromatic Concept of Tonal Organization od George Russella. Tu knihu jsem ovšem objevil až po dokončení soundtracku, takže jsem zase zůstal tím insitním umělcem, který objevil Ameriku. Každopádně z té kytary a prapodivného kvintového ladění se nakonec stal „signature sound“ celého soundtracku.
Jaká hudba na Soundwalk je? Dá se připodobnit některé z tvůrčích etap „písničkových“ Longital?
Mám-li být stručný, tak Soundwalk je v první řadě svobodná hudba. V tom smyslu, že při jejím vzniku byl jediný záměr: být v ní ponořený, jako když chodec kráčí a v jistém momentě se dostane do „zóny“, vnitřního stavu, kdy je v pohybu a zároveň totálně nehybný a přítomný v jednom bodě. Neřešili jsme, jestli a jak se ta hudba bude hrát na koncertech, jestli zapadá do našeho kapelového profilu a tak dále. Na soundtracku se vyskytují ambientní kytarové plochy rezonující s nedotčeným lesem jako ochranným pásmem pitné vody, havajská kytara tam, kde se po hladině prohánějí kanoe a kajaky, terénní nahrávky od pramene Dunaje až po deltu různě propašované do hudby, modální jazzové principy, jedno z mála kytarových sól, která jsem kdy nahrál, pořádně dlouhé a rychlé, dále punk jazz jako protest proti zbourání PKO a developerské aroganci na nábřeží Dunaje, elektronika jako reminscence jednoho elektronického klubu v Evropě. A je tam i jedna archeologická skladba jako soundtrack z již zaniklé rybářské čtvrti Vydrica pod hradem, takový hudební pozdrav z paralelního vesmíru, ve kterém ta čtvrť ještě stojí. Nahrávku jsem dělal tak, jako kdysi vznikala alba Výprava, Gloria a Teraz – sám obklopený kytarami, hračičkami, softwary a beaty ve svém novém ateliéru. Shina se připojila ve druhé fázi, kdy začaly z nápadů vznikat aranžmá, nahrála klavíry, synťáky a do dvou skladeb se dostaly i texty. Nejsou to ani písničky, ani rap, spíše deklamované poetické zápisky. Co se týká použití hlasu, myslím, že takhle by to udělal básník a praotec rapu Gil Scott-Heron, kdyby žil v Bratislavě. Mezi skladbami jsme namluvili i narativy, takového osobního průvodce pro lepší orientaci v terénu.
Obstojí podle vás hudba Soundwalk i bez obrazového doprovodu, který při vycházce posluchač vnímá pohledem okolo sebe?
Myslím, že ano. Osobně mám velmi rád soundtracky, některé patří mezi má nejoblíbenější alba vůbec: Dead Man od Neila Younga, Undreground, soundtracky Ry Coodera. Je to takový legální „travelling without moving“, „cestování bez pohybu“.
Lze použít Soundwalk i na jiné trase, než je ta vytyčená vaší aplikací, případně i v jiném městě?
Ano, jsem o tom přesvědčen. Developer aplikace Miro Hudák žije v Drážďanech, grafik Juraj Behún zase v Humenném, oba testovali aplikaci na oblíbených trasách ve svém prostředí a prý perfekně fungovala. Tato hudba není dostupná ani na streamovacích platformách, ani na nosiči. Je zabalena do jednoduché graficky nádherně provedené aplikace, která není přeplácaná technologií. Prostě má sloužit k pohodlnému přehrání hudby i během chůze, zatím na platformě Apple, na Android verzi hledáme developera. K našemu příjemnému překvapení měla aplikace dobrý start na appstore, po prvním dni byla na prvním místě v placených hudebních aplikacích na Slovensku, druhý den už byla první v žebříčku placených aplikací napříč kategoriemi. Třetí den jsem se raději nedíval, zájem trvá, což mě těší, a hudba nejsou závody.
Mezi řadovými alby míváte tak dvou- až tříleté rozestupy. Zatím poslední titul Mauna jste vydali v roce 2019. Je tedy namístě očekávat v dohledné době novou desku?
Ano, máte to správně spočítané. Na novém albu pracujeme a vyjde na podzim.
