Stejně jako zahradníkův pes si počíná hraběnka z Belfordu Diana, hlavní hrdinka dramatu Lope de Vegy Vladařka závist aneb Zahradníkův pes, kterou uvedlo pražské Národní divadlo. Diana chladně odmítá nápadníky až do okamžiku, kdy zjistí, že se její sekretář Teodor zamiloval do komorné Marcely. V tu chvíli začne své služebné závidět a snaží se získat Teodora pro sebe.
Komedii o tom, že hybnou silou lásky nejsou vždycky ušlechtilé city, ale taky závist a žárlivost, nastudovala maďarská režisérka Enikö Eszenyi, která v Národním divadle hostuje už počtvrté.
Její tři předchozí režie Shakespearových komedií upoutaly výrazným výkladem, drsnou komikou a energickým nábojem, s nímž režisérka efektně rozpohybovala jeviště.
Eszenyi ve svých inscenacích příliš nedbá na jemné tóny, nestará se o složitěji vrstvené charaktery a vše staví na přímočarém, ale důsledně prosazovaném inscenačním řešení.
Poněkud únavné neutuchající nasazení
To platí i o její režii poslední - Vladařku závist koncipovala (s pomocí svého slovenského kolegy Petera Mankoveckého, autora hudby) téměř jako muzikál s živým orchestrem, zpěvy a tanci, v naléhavém španělském rytmu. Sbor umístěný v orchestřišti místy vydupává a vytleskává rytmus scén, jindy hrdiny povzbuzuje výkřiky jako v koridě. Co na tom, že vše se odehrává v Neapoli (takovýto přenos do španělského prostředí byla ostatně za Lopeho života běžná inscenační praxe).
Hlavní dvojici, Dianu a Teodora, hrají Martina Válková a David Matásek. Spíše než o milostném vztahu se u nich dá mluvit o milostném souboji, vedeném v pragmatickém duchu. Diana, v podání Válkové tvrdá, energická a panovačná velitelka, usiluje o Teodora nejvíce v okamžiku, kdy se jí zdá, že ho ztrácí, a ochladne, když má pocit, že ho definitivně získala.
A Matáskův Teodor soudí, že láska paní může být přínosnější než láska její komorné, a tak si Marcelu nechává v záloze pro chvíle, kdy Dianu omrzel, a kdy je potřeba znovu vzbudit žárlivost. Především vlastní prospěch sledují i další postavy - Dianini nápadníci (Alexej Pyško a Richard Fiala, alternující s Filipem Čapkou) si objednávají vraždu nevítaného soka.
Teodorův sluha Tristan (Michal Slaný) protřele oklame, koho může, a chladnokrevně zosnuje i závěrečnou intriku, kterou zajistí svému pánovi původ a postavení. A tak se v této komedii o lásce více žárlí a závidí než miluje, city zastínil chladný kalkul a těžko říct, komu z hrdinů držet palce. Snad komorné Marcele (hraje ji Magdaléna Borová), která urputně trvá na své lásce.
Borová přesně vyvažuje komické prvky své role s Marceliným žalem a nezdolným přesvědčením, že Teodora získá zpátky. Její Marcela by si zasloužila hrát v jiné, "optimističtější" verzi této Lopeho hry, kde se v Teodorovi na závěr hne svědomí a kde čest a Marcelina láska zvítězí (pod názvem Pes na seně ji v padesátých letech uvedla Městská divadla pražská).
V inscenaci Enikö Eszenyi si ale lásku, titul i štěstí musí každý urvat sám, a když to nezvládne, má prostě smůlu. A nad tou smůlou nemá cenu se trápit, ale raději zapomenout a notovat s ostatními...
Melodie toho společného notování jsou muzikálově chytlavé, herci prozpěvují zhudebněné části svých promluv se sympatickým nasazením, režisérka dbá o výrazný rytmus a spád jednotlivých výstupů.
Přesto však (hlavně v druhé polovině večera) začíná být tato neutuchající intenzita poněkud únavná a jednotvárná a představení jako by stagnovalo a ztrácelo vnitřní sílu. Možná proto, že je stále patrnější, že tu pravý cit a čest prohrává s intrikou a závistí a nezdá se, že by zbývala jiskřička naděje. A na tu čekáme dokonce i v našem cynickém a pragmatickém dnešku, k němuž inscenace bezpochyby odkazuje.
Komedii o tom, že hybnou silou lásky nejsou vždycky ušlechtilé city, ale taky závist a žárlivost, nastudovala maďarská režisérka Enikö Eszenyi, která v Národním divadle hostuje už počtvrté.
Její tři předchozí režie Shakespearových komedií upoutaly výrazným výkladem, drsnou komikou a energickým nábojem, s nímž režisérka efektně rozpohybovala jeviště. Eszenyi ve svých inscenacích příliš nedbá na jemné tóny, nestará se o složitěji vrstvené charaktery a vše staví na přímočarém, ale důsledně prosazovaném inscenačním řešení.
Poněkud únavné neutuchající nasazení
To platí i o její režii poslední - Vladařku závist koncipovala (s pomocí svého slovenského kolegy Petera Mankoveckého, autora hudby) téměř jako muzikál s živým orchestrem, zpěvy a tanci, v naléhavém španělském rytmu. Sbor umístěný v orchestřišti místy vydupává a vytleskává rytmus scén, jindy hrdiny povzbuzuje výkřiky jako v koridě. Co na tom, že vše se odehrává v Neapoli (takovýto přenos do španělského prostředí byla ostatně za Lopeho života běžná inscenační praxe).
Hlavní dvojici, Dianu a Teodora, hrají Martina Válková a David Matásek. Spíše než o milostném vztahu se u nich dá mluvit o milostném souboji, vedeném v pragmatickém duchu. Diana, v podání Válkové tvrdá, energická a panovačná velitelka, usiluje o Teodora nejvíce v okamžiku, kdy se jí zdá, že ho ztrácí, a ochladne, když má pocit, že ho definitivně získala.
A Matáskův Teodor soudí, že láska paní může být přínosnější než láska její komorné, a tak si Marcelu nechává v záloze pro chvíle, kdy Dianu omrzel, a kdy je potřeba znovu vzbudit žárlivost. Především vlastní prospěch sledují i další postavy - Dianini nápadníci (Alexej Pyško a Richard Fiala, alternující s Filipem Čapkou) si objednávají vraždu nevítaného soka.
Teodorův sluha Tristan (Michal Slaný) protřele oklame, koho může, a chladnokrevně zosnuje i závěrečnou intriku, kterou zajistí svému pánovi původ a postavení. A tak se v této komedii o lásce více žárlí a závidí než miluje, city zastínil chladný kalkul a těžko říct, komu z hrdinů držet palce. Snad komorné Marcele (hraje ji Magdaléna Borová), která urputně trvá na své lásce.
Borová přesně vyvažuje komické prvky své role s Marceliným žalem a nezdolným přesvědčením, že Teodora získá zpátky. Její Marcela by si zasloužila hrát v jiné, "optimističtější" verzi této Lopeho hry, kde se v Teodorovi na závěr hne svědomí a kde čest a Marcelina láska zvítězí (pod názvem Pes na seně ji v padesátých letech uvedla Městská divadla pražská).
V inscenaci Enikö Eszenyi si ale lásku, titul i štěstí musí každý urvat sám, a když to nezvládne, má prostě smůlu. A nad tou smůlou nemá cenu se trápit, ale raději zapomenout a notovat s ostatními...
| HODNOCENÍ LN *** |
| Lope de Vega: Vladařka závist aneb Zahradníkův pes |
| Překlad: Emanuel Frynta Režie: Enikö Eszenyi Scéna: Tom Ciller Kostýmy: Kateřina Štefková Hudba: Peter Mankovecký |
| Národní divadlo Praha, premiéra 15. prosince |
Přesto však (hlavně v druhé polovině večera) začíná být tato neutuchající intenzita poněkud únavná a jednotvárná a představení jako by stagnovalo a ztrácelo vnitřní sílu. Možná proto, že je stále patrnější, že tu pravý cit a čest prohrává s intrikou a závistí a nezdá se, že by zbývala jiskřička naděje. A na tu čekáme dokonce i v našem cynickém a pragmatickém dnešku, k němuž inscenace bezpochyby odkazuje.
