Když Colours of Ostrava kromě zpěvaččiny účasti na letním festivalu v Dolních Vítkovicích oznámili také její pražský koncert v klubu Roxy na úterý 28. března, stalo se něco šokujuícího a málokdy vídaného: kapacita byla vyprodána během zhruba pěti minut. Obratem tedy produkce přidala ještě pondělní termín. I ten se vyprodal rychleji, než kdokoli očekával. A před zavřeným klubem se už od odpoledne tísnily mladé dívky, aby se po otevření dostaly co nejblíže k pódiu.
Je to záhada, čím tak LP okouzlila český a část evropského hudebního trhu - uvědomme si, že v domovských Spojených státech ji stále prakticky nikdo nezná. Její zatím poslední, loňské album Lost On You, ze kterého hrají česká rádia zejména titulní hit a které boduje v hitparádách několika evropských zemí (Řecko, Polsko, Španělsko, Francie), se v amerických žebříčcích vůbec neobjevilo.
Studiová nahrávka přináší deset autorských písniček LP, nahraných v příjemném softrockovém duchu, se silnými melodiemi a nezpochybnitelně kvalitním zpěvem. Ale takových desek po světě vychází spousta a o většině z nich se jiné než specializované publikum nedozví. Čert ví, čím tak zaujala tahle šestatřicetilůetá, tedy ne už nijak mladá dáma menšinové sexuální orientace a vizáže, připomínající Boba Dylana v polovině šedesátých let.
  |
Její koncert s tříčlennou kapelou v základním obsazení (kytara, baskytara, bicí), které občas zpěvačka doplnila španělkou nebo ukulele, byl, jak už bylo naznačeno, vlastně úplně normální - v tom nejlepším slova smyslu. Písničky z alba Lost On You, kterých byla většina, doplněné těmi staršími, zněly samozřejmě naprosto perfektně, přirozeně, bez jakýchkoli pentliček. Jejich sound i celkový výraz je z těch nadčasových. Kdyby takhle zahrála před čtyřiceti, třiceti, dvaceti lety, zapadla by vždy do některého z proudů dobové pop music.
LP má ovšem velké charisma, to jí nelze upřít. A její - opět jsme u toho slova - „normálnost“ jí nepochybně přidává body. Koncert stručně komentuje, vtipkuje s publikem, přijímá od něj občas dost absurdní dárečky třeba v podobě polštářků se snaživě vyšitým srdíčkem a nápisem „we love you LP“ nebo panenky s rozcuchanými černými vlásky, jaké má ona sama. Během zpěvu si s předními řadami podává ruce - a z té ruky, nabízející se k přímému kontaktu, jí fanynky zobají. Nechybějí jim převleky, projekce, lasery a podobné zbytečnosti velkých popových produkcí.
Všechno to dokresluje třeba i historka pořadatelů o tom, že se LP nějaké dvě hodiny před vystoupením nerozpakovala zajít si na kávu do kavárny NoD přímo nad klubem a s polovinou hostů se nechat vyfotit. Pokaždé poděkovala za zájem. Prostě normální ženská. Navíc pěkně zpívající pěkné písničky. Nic víc. Ale také - a to je důležitější - nic méně.
