LN: Prošel jste několika ateliéry naprosto rozdílných učitelů. Od ilustrátora Jiřího Šalamouna na pražské umprumce přes Jiřího Načeradského v Brně až po pedagogy na düsseldorfské akademii. Proč jste zamířil právě tam?
Po čtyřech letech na brněnské FaVU jsem věděl, že musím pryč. Všichni vyučující na této škole – kromě Načeradského – mi dávali najevo, že malba už je překonaná a nemá smysl jít tímto směrem. Chtěl jsem do Düsseldorfu, protože o tamní akademii se ví, že se naopak na malbu zaměřuje a dává prostor významným umělcům, učil zde například Joseph Beuys i Gerhard Richter.
  |
LN: Jaké byly začátky na této škole?
Vedoucí ateliéru Markus Lüpertz mi řekl, že se můžu stát hostujícím studentem, což v praxi znamená, že chodíte na konzultace ke svému učiteli, ale můžete na škole pobývat maximálně jeden rok. V roce 1998, kdy jsem přišel do Německa, ještě žádné programy na podporu studentů nebyly, a tak jsem si musel sehnat práci. Maloval jsem alegorické vozy pro düsseldorfský karneval. Na škole jsem se musel hodně rychle rozkoukat. Je tam zhruba sedm set studentů z celého světa a každý se snaží získat pozornost svého učitele. Někdy ho vidíte jen jednou za měsíc, ale ta konzultace vám dá tolik, že se zase posunete o kus dál.
LN: Pro většinu studentů je velmi svůdné naslouchat učiteli, ale může to být zároveň i zrádné. Co může žák udělat pro to, aby se vymanil z tohoto vlivu?
U Lüpertze to bylo hodně nebezpečné. On je velký egoman, chtěl, aby se studenti nechali ovlivnit jeho stylem. Po dvou letech byl nejvyšší čas na změnu, tak jsem šel do ateliéru Gerharda Merze a nakonec se mi nejvíc líbilo u A. R. Pencka. Jeho styl žádný student nemůže kopírovat. Je tak nezaměnitelný, že to prostě nejde. Penck měl úplně jiný přístup než ostatní profesoři. Čtyřicet let žil ve východním Německu a nikdy v sobě neměl tu dravost Západu. Nesnažil se studenty štvát proti sobě, aby se přetahovali o jeho přízeň. Říkal nám, že musíme mít svůj vlastní styl. To jediné nás může navzájem odlišit. Dva roky u Pencka mi daly hodně a je to pro mě velká čest, že se nyní „setkáváme“ v Praze, u Topiče. Podobný dialog mám i s dalším svým učitelem, v Galerii U Betlémské kaple je výstava mých obrazů, Načeradského a mého spolužáka Josefa Bolfa.
LN: Co může stovkám absolventů pomoci, aby se uplatnili v uměleckém světě?
Lüpertz svým studentům zakazoval samostatné výstavy. Když první veřejnou prezentaci uspěcháte a nebude dobře přijatá, pak může trvat hodně dlouho, než se na ni zapomene. Düsseldorfská akademie studentům pomáhá v začátcích, každý rok organizuje kolektivní výstavy, tzv. Rundgangy. Ta akce trvá týden a přijde na ni třicet pět tisíc lidí. Místní jsou opravdu hrdí na to, že je u nich ve městě tak prestižní škola. Na tuto výstavu chodí samozřejmě také galeristi a kurátoři, a studenti tak mají možnost navázat první kontakty. Nejdůležitější je ale na vás, musíte mít svůj vlastní rukopis. Takový, že divák – aniž by viděl popisku – okamžitě ví, že jste to vy.
LN: Pro vaše obrazy je charakteristické téma dětských her, které mohou být ale velmi kruté. Řadu let jste se věnoval klučičím portrétům, nyní v Praze představujete nové téma.
Začínal jsem cyklem Kočky. Oběšené, zabalené v igelitu. Jako symboly těch dětských „her“. Pak jsem se propracoval k obrazům chlapců – spiklenců, kteří mají společné tajemství. Jejich svět můžete pozorovat jen z dálky a možná je to tak lepší. Před pár lety jsem začal přemýšlet o jiném námětu. V novinách mě zaujala fotografie dívky, která si zakrývá oči, protože jí stříkají sprej proti vším. Je to zvláštní rozpolcenost: na jednu stranu tomu dítěti pomáhají, ale zároveň mu ubližují. Tenhle motiv jsem poprvé nakreslil v roce 2006 a až po pěti letech jsem se k němu vrátil. Musím to dlouho zvažovat, než se pustím do té nové, neprobádané krajiny.
Lubomír Typlt (* 1975)Vystudoval VŠUP, pokračoval na FAVU, pět let studoval v Düsseldorfu. Účastnil se přehlídek Perfect Tense na Pražském hradě či Fundamenty a sedimenty v Galerii hl. města Prahy, samostatně vystavoval například v Galerii Václava Špály či na Staroměstské radnici. Je autorem textů a vizuální stránky skupiny WWW, vytvořil texty k soundtracku filmu Pouta. Aktuální výstavy: Galerie u Betlémské kaple: Rezonance (Jiří Načeradský, Josef Bolf, Lubomír Typlt), do 29.03.2015 Topičův salón: PENCK – TYPLT (Společná výstava A. R. Penka a Lubomíra Typlta), do 27. 3. 2015 Galerie Vyšehrad: Lubomír Typlt: Kníraté odpoledne, do 12. 4. 2015  Lubomír Typlt. |
LN: Jaké to bylo, prozkoumávat něco tak vzdáleného, jako je dívčí svět?
Chtěl jsem zaútočit na kýčovité pojímání dívčího věku. Znovu jsem se díval na ty známé obrazy z 19. století, kde jsou děvčata v šatech, mají paraplíčka, kloboučky. Napadlo mě, že představím toto téma jinak, v jiných souvislostech, abych vyvolal pochybnosti. Opravdu může být ta roztomilá dívenka schopná násilí? Nikdy nebudu zobrazovat prvoplánové násilí, kaluže krve. Zajímá mě drobné ponížení, dětská zlomyslnost, kterou si člověk pamatuje celý život. Dobře je to zachyceno ve filmu Bílá stuha Michaela Hanekeho.
LN: Co vás čeká, až skončí trilogie výstav v Praze?
V Čechách už jsem měl hodně výstav, tak většinou lidi ví, co mohou očekávat. V cizině je to jiné, nedávno jsem měl první větší výstavu v Berlíně. Díval jsem se, jak lidé přistupují k mým obrazům a musí se s nimi nějak vypořádat. Pro nezasvěceného diváka není napoprvé snadné moje obrazy přijmout.
