Osobní konfesi v Hodinách klavíru navíc doplňuje i dokumentární zpráva o mizení prostředí, ve kterém lidé kulturu sdíleli: „Zpráva o tom, že hudební škola na náměstí Republiky zanikla a Literární noviny se rozpadly, neznamená nic.“ A právě po vydání takovéto knihy o zanikající kultuře udílí stát Ludvíku Vaculíkovi oficiální cenu ministerstva kultury.
Tónem nadávky
Vaculíkovo dílo je vzácný příkladem angažovaného psaní, které současně tíhne k nestrannosti. Jeho impulsem není ideologická ani estetická doktrína. Vzniká z nutnosti vypořádat se s limity a „danostmi“, které se pokoušejí jedince vychýlit z původní cesty. Základní otázky Vaculíkových knih se vždy týkají svobody a osobní odpovědnosti.
„Nejtěžší ze všeho, chlapci a děvčata, je změnit dobrovolně svůj život. I když se vám nejkrásněji zdá, že jste strojvůdci své lokomotivy, výhybku vám vždycky přehodí někdo jiný, kdo toho umí míň,“ napsal v roce 1970 v próze Morčata, která dopředu prozkoumává možnosti života obyvatele drasticky zúženého prostoru, v němž bude sledován, manipulován, odposloucháván i vyslýchán. Zkoumá v ní možnosti slova proti jasné převaze moci.
V próze Český snář (1981) jde o hlubší svobodu nikoliv vůči nepřátelům a režimu, ale hlavně vůči společenství blízkých, přátel i příznivců. Autorství výzvy Dva tisíce slov (1968) a později podpis Charty jako by Vaculíka předurčily k roli národního mluvčího. Tuto úlohu však ve Snáři zamítl – a to přesto, že jako spisovatel i vydavatel samizdatové edice Petlice se stal jednou z ústředních postav disentu. Snář však vypovídá kriticky nejen o totalitních praktikách, ale také o vnitřní tísni příliš úzkých vztahů: „Přál jsem si něčím se znicotnit, abych už nikdy neměl pro nikoho význam a nebyl trestaný za to, že mě někdo uznává nebo ctí, ať je vezme čert!“
V jiných okamžicích, však líčí budování sounáležitosti s přáteli. A nejen s nimi: „Je třeba podstoupit nepříjemný krok – pouštět se do kontaktu s lidmi, jejichž společnost nám nevoní.“
Nejbolestnější a navenek nejvíc bezohlednou Vaculíkovou knihou je román Jak se dělá chlapec (1993). Zde se svoboda vypravěče dotýká nejintimnějších vztahů milostných, rodinných a rodičovských. S tělesnou nahotou se tu ale obnažuje také duševní základ Vaculíkova psaní: „Největším štěstím v mém životě bylo – rozletět se svobodně po cestě: chlapec.“ Na jiném místě románu píše: „Nemůžu se odtrhnout od svého dětství, od svých strýčků a staříčků: je to i moje psaní, můj ,světový názor'.“ A konečně: „,Dávám přednost životu před psaním!‘ řekl jsem tónem nadávky.“
Kdo koho dostal?
V novém tisíciletí vydal Ludvík Vaculík tři prózy o poznání tišší, elegické, které kladou odpor mnohem méně nápadně. Stále víc se v nich zjasňuje nejen to, od čeho se jejich autor osvobozuje, ale také k čemu. Čím jejich vypravěč nebo hrdina žije, s čím se loučí a setkává? V putování Cesty na Praděd (2001) to je krajina, příroda a přítel. V Loučení k Panně (2002) žena a Bůh – milost. V Hodinách klavíru (2007) vlastní já, vlastní knihy a dluhy a nevyřízené věci: „Kdy jsem v životě udělal první chybu a co to bylo?“
Prohlubující se ponor Vaculíkových próz však neznamená odtržení od všedních starostí, současnosti a už vůbec ne ztrátu vzteku nebo humoru: to bychom museli opominout jeho každotýdenní fejetony do Lidových novin nebo dokumentární knihy pro radost jako Polepšené pěsničky (2006), ve kterých i sám zpívá.
„Potvrzuje se, že literatura dnes ráda těží ze zlého. Dobro netáhne, nezajímá, netvoří drama,“ napsal Vaculík v Chlapci. Jeho vlastní práce, která těží z dobrého i zlého, to však dosud vyvrací. Státní cena na hodnotě díla nic nemění, smysl ocenění však může být společenský. Netkví v tom, že Ludvík Vaculík dostal cenu, ale že Státní cena konečně dostala na seznam svých laureátů jméno Ludvíka Vaculíka.
| Další podrobnosti o státních cenách si přečtěte v úterním vydání deníku |
