Aristide Maillol (1861– 1944) zasvětil svůj život ženské kráse a jeho klasické sochy jsou senzitivním zpodobněním ženskosti v mnoha polohách. Narodil se v přístavním městě Banyuls-sur-Mer, v nedalekém údolí trávil dětství a posléze tu zakoupil usedlost obklopenou olivovníky, fíkovníky a piniemi. Trávil zde zimy, část roku pak v ateliéru nedaleko Paříže v Marly-le-Roi.
Malý stateček, pod nímž se klikatí říčka Roume, je skutečná oáza ticha, světel a stínů mezi stromy. A Maillol byl do této krajiny vrostlý, rád tu sedával v zahradě, opřen o zdi sálající teplem, kreslil nebo jen meditoval. Pravidelně chodíval na procházky, se svou hůlkou šplhal po kopcích ještě ve svých osmdesáti v obdivuhodné kondici a vesničané na vinicích a loukách ho s úctou zdravili. Jako jednoho z nich i jako člověka, jehož si upřímně vážili. Působil asketicky, hubený s bílým vousem a pronikavým pohledem připomínal jogína. Byl na první pohled člověkem, který žije bohatým vnitřním životem, v pomalém tempu, které si určuje sám, věci promýšlí do hloubky.
  |
Svým meditativním postojem k životu a tvorbě připomínal Bohuslava Reynka. Zachoval se totiž skvělý filmový dokument z roku 1943, který umělce zachytil v tomto prostředí, a to nedlouho před jeho tragickým úmrtím. Filmaři se za slavným tehdy třiaosmdesátiletým sochařem vydali do jeho usedlosti a natočili, jak tráví obyčejný den. Maillol na kameru mluví o svých názorech na umění, ale také ho vidíme, jak hledá optimální světlo pro své kresby, v posledních letech hodně maloval přírodní motivy. Film je úžasným dobovým dokumentem, a i když komentář je trochu emfatický, celým filmem prostupuje velká citlivost. Maillol byl zřejmě velmi vitální a nejspíš by se i díky svému prostému životnímu stylu dožil vysokého věku, jenže zemřel na následky autonehody v roce 1944, když jel za svým přítelem, malířem Raoulem Dufym, jehož proslavilo zejména jeho fauvistické období, do pyrenejského městečka Vernet-les-Bains. Na státní pohřeb tehdy v době války nedošlo, ten se konal až o 17 let později, v roce stého výročí jeho narození.
La Métairie (francouzsky usedlost), kde lze asi půlhodinový dokument vidět, funguje od roku 1994 jako Maillolovo muzeum. Není to ale žádné mauzoleum, i když je zde Maillol v zahradě pohřbený, náhrobkem je mu vlastní socha s názvem Středomoří, která, jak jinak, představuje ženu, sedící a zadumanou. „Chtěl jsem vytvořit postavu mladé ženy plné světla a ušlechtilosti. To přece vystihuje ducha Středozemí,“ prohlásil.
La Métairie zachráněn díky modelce Dině
Kromě série soch jsou zde vystavené i kresby, protože právě zde se k nim umělec opět vrátil. Sochy žen jsou v různých velikostech od velkých bronzů až po malé terakotové sošky. Doslova dýchají, je v nich cit a energie, pohyb, mísí se v nich křehkost se smyslností. Návštěvník si ovšem může udělat docela dobrou představu o tom, jak Maillol na usedlosti žil, je tu zachovaná venkovská kuchyň ze zelenými dlaždicemi a jednoduchou keramikou, velký jídelní stůl z Marly, u kterého hostil přátele. La Métairie by zřejmě dávno byla ruina, kdyby se o její zachovaní nakonec nezasadila Maillolova modelka Dina Vierny. Sochařův syn Lucien statek sice věnoval městu Banyuls s vidinou muzea, ale to jej nechalo chátrat. Ledy se hnuly, až když přišel na radnici osvícený starosta a také se do věci vložila Dina, která se později stala sběratelkou a galeristkou a založila nadaci.
MACHALICKÁ: Dvacet let švandy s točnou. Osud otáčivého hlediště v Českém Krumlově není ani dnes jasný |
Ostatně její osudy byly také velmi dramatické. Narodila se v roce 1919 jako Dina Aibinderová v Kišiněvu v hudební rodině. Otec byl klavírista, matka rovněž hudebnice, teta pěvkyně a celá rodina utekla před Stalinem do Paříže. Rodinný přítel architekt Dondel si všiml její podobnosti s Maillolovými sochami a jako patnáctiletou ji tehdy k sochaři dovedl. Kyprost jejích tvarů ho zjevně inspirovala, nejdřív svolila k jednomu sezení, ale pak ji přemluvil, aby pokračovali. Stala se jeho modelkou, přítelkyní i důvěrnicí, ukázal ji své deníky a seznamoval ji zejména se svou tvůrčí metodou. Spojovaly je i jiné zájmy, zejména poezie a literatura. Dina popírala, že by mezi nimi byl milostný vztah, byl prý pro ni vždy otcovský přítel, kterého obdivovala. Na usedlost za ním chodívala pešky několik kilometrů, kvůli němu se naučila i katalánsky a stála modelem k mnoha jeho slavným sochám – k La Montagne (Hora, 1937), La Riviere (Řeka, 1938) nebo Air (Vzduch, 1938). Ty patří do série devatenácti plastik, které jsou z iniciativy Andrého Malrauxe od 60. let umístěné v pařížských Tuileriích.
Dina se už jako mladé děvče zapojila za druhé světové války do odboje. Převáděla antifašisty přes španělské hranice a nejprve ji zatkli francouzští četníci. Tehdy ji ještě propustili a vše se zametlo pod stůj jako pašeráctví. Její dokumenty se ale dostaly na gestapo a to ji jako Židovku internovalo ve Vichy. Maillol udělal všechno, aby ji z Vichy dostal a ukryl ji v Nice u Henryho Matisse. Vierny ovšem z Nice odjela a pokračovala v odbojové činnosti a v Paříži ji gestapo opět zatklo a mučilo. Nic neprozradila a měla skončit v transportu do Osvětimi jako její otec. Maillol opět dokázal nemožné a využil toho, že jeho dílo obdivoval německý sochař Arno Breker, který byl nacista a představitel oficiálního umění třetí říše. Dinu dostal z vězení ve Fresnes a zachránil jí život.
Maillol byl původem Katalánec a vystudoval lyceum v Perpignanu. Pak odešel do Paříže studovat École nationale supérieure des beaux-arts. Byl žákem Émila Bourdella a zpočátku se věnoval malbě. Na sochařskou tvorbu se soustředil až kolem čtyřicítky. Vyšel z klasického kánonu, ale dokonalým vystižením výrazu a citovostí svých soch se stal inspirací pro mnohé umělce, kteří se později věnovali abstrakci. Jeho sochy jsou po celé Francii, v Paříži je také jeho muzeum.
