Nedávno se podařilo zvýšit návštěvnost muzea výstavou dvaceti dosud neznámých děl Kollwitzové, souborně nazvanou Matka a dítě. Obnovený zájem o tvorbu Kollwitzové narušil strašák jménem koronavir. Expozice je ale už opět otevřená, od 12. května do ní mohou znovu návštěvníci.
V době, kdy svět zrovna neoplývá optimismem, díla Käthe Kollwitzové (1867–1945) na náladě nepřidají. Instalace sestavená především z kreseb by mohla aspirovat na nejdepresivnější umělecký počin v Evropě. Autorka, jejíž jméno oprašuje už jen její muzeum, se celý život zabývala především sociální tematikou. Nejčastějšími náměty, které umělecky zpracovávala, jsou bída, smrt a dělnické vzpoury. Tvořila v době, kdy dopad německé ekonomiky na tíživou situaci nejnižších společenských vrstev byl všudypřítomný.
Zejména období před vypuknutím první světové války prožívala Kollwitzová velmi intenzivně. V roce 1909 si zapsala do svého deníku: „Stále lépe chápu typicky nešťastné osudy dělnických rodin.“ Několik let předtím vytvořila velký grafický cyklus Vzbouření tkalců. Z jejích děl, vyznačujících se precizně vyvedenými figurami a skvěle zvládnutou technikou, je cítit největší lidské zoufalství. Obrazy obličejů malých dětí zírajících útrpně do prázdných misek, stejně jako matek s mrtvým dítětem v náručí či umrlčí hlava nad dětskou postýlkou jsou srdcervoucí. Názvy Konec, Nemocné dítě, Vdova, Bída, Oběť nemusí návštěvník ani číst.
Když brzy po vypuknutí první světové války padl na frontě její mladší syn Petr, začala se Kollwitzová zabývat mateřstvím ještě důsledněji. Vznikla série kreseb, leptů a bronzových plastik, jejichž motivem, ať už prvoplánovým, nebo skrytým, je nešťastná matka. Výjev spokojené rodiny jako kdyby ani neznala, pouze některé kresby jsou jen méně truchlivé. Součástí výstavy jsou také dopisy umělkyně synovi Petrovi na frontu.
První seznámení s grafickými technikami čerpala Käthe Kollwitzová u mědirytce Rudolfa Maurera, který se jí věnoval od roku 1889, v té době ještě nesměly dívky studovat na Akademii výtvarných umění. Následně se přihlásila alespoň do Školy kreslení pro dámy, založenou v Berlíně švýcarským malířem Staufferem-Bernem. Ačkoliv v ní Maurer i další pedagogové objevili výrazný talent, předčila Kollwitzová jejich očekávání, a to nejen v umění realisticky ztvárnit zvolené motivy, ale i širokou škálou technik, které si bravurně osvojila. Kariéru plodné a společensky angažované umělkyně ukončil nástup nacismu v roce 1933, kdy bylo její umění označeno za zvrhlé.
Muzeum nabízí návštěvníkům hned tři expozice. Kromě již zmíněné a nejaktuálnější s tematikou mateřství je to stálá instalace Käthe Kollwitzová a její doba. Mezi exponáty je i její slavná grafika nazvaná Pamětní list na Karla Liebknechta. V mezipatře jsou prezentovány plakáty, které umělkyně vytvořila u příležitosti vzniku velkého Berlína v roce 1920, kdy byly k stávajícímu městu připojeny okrajové obce, podobně jako tomu bylo v téže době v Praze.
V každém z výstavních sálů je několik autoportrétů, umělkyně je pořídila ve všech technikách od kresby, litografie, suché jehly, mědirytu a dalších po bronzové plastiky. Nejsou zachmuřené jako ostatní díla, naopak vyzařují životní sílu, sebevědomí a odvahu tvorbou bojovat proti osudu i zlu. Ne nadarmo řekl německý expresionistický malíř a grafik Emile Nolde, že „umění Käthe Kollwitzové je věčné“.
