‚Maluje zvláštně. Ale bude důležitý.‘ Malíř Hammershoi stojí na výstavě bok po boku svých následovníků

Na konci 19. století zažilo Dánsko malý velký skandál. Respektovaný malíř Peder Severin Kroyer se vydal do přímořského městečka Skagen v Jutsku. Zaujala ho místní melancholická krajina a začal malovat romantické scenerie a portréty místních rybářů. Postupně se za ním do Skagen vypravili i další malíři a vznikla tak umělecká komunita. Jejich hlavním tématem byl každodenní život v rybářském městečku. Kodaňskou kritiku však takové motivy šokovaly: copak někoho zajímají tváře ošlehaných rybářů?

Kroyer se pravidelně vracel do Kodaně, kde vyučoval na výtvarné škole a měl pochopení pro každého, kdo se odklonil od impresionismu a hledal nové cesty. O jednom ze svých žáků řekl: „Maluje dost zvláštně. Moc mu nerozumím, ale jsem si jistý, že jednou bude jeho tvorba důležitá, a proto se ho nesnažím usměrňovat.“ Tím žákem byl Vilhelm Hammershoi, který odbornou veřejnost zaujal v roce 1885 portrétem své sestry Anny. Je v něm několik základních motivů, které později mnohokrát zopakoval. Představuje mladou ženu v tmavých šatech uprostřed poloprázdného pokoje. Není to éterická múza v prosvětlených barvách impresionismu, ale samostatná a odhodlaná žena v městském interiéru. Taková byla zřejmě i Hammershoiova manželka Ida, která ho podporovala a inspirovala.

Na aktuální výstavě v Národní galerii v Kodani vidíme její tvář sporadicky, ale vždy je přítomná v prostoru. Stojí zády k divákovi nebo se dívá zdaleka a pokaždé je sama v jejich kodaňském bytě. Kurátorská dvojice na výstavě kombinuje obrazy Idy s tvorbou umělců druhé poloviny 20. století i se současnými autory. V prvním sále ji vidíme skloněnou u psacího stolu a jejím protipólem je Afroameričanka u stolu. Ani zde nevidíme do tváře, ale vnímáme prostor, který ji obklopuje. Obraz V levandulovém pokoji namalovala Njideka Akunyili Crosby, kterou již od studií fascinuje práce Hammershoie. I ona portrétuje své blízké v jejich bytech. Vše vypadá přirozeně a klidně, ale něco rušivého zůstává, stejně jako při pohledu na Idu. U obou obrazů vypadají postavy spokojeně v domácím prostředí a přesto jim něco brání tento prostor opustit. Podobný princip kurátoři použili u další dvojice. Vedle obrazu Idy, která je tentokrát čelem k divákovi a podpírá si hlavu, vystavili autoportréty Argentinky Liliany Marescy. Zde naopak vidíme do tváře až příliš zblízka a je jasné, že není třeba předstírat spokojenost. Ve výrazu fotografky je jasná rezignace a apatie. Tohle už není domov, který si vysnila.

Ostatně domov je druhým důležitým motivem tvorby Hammershoie a odkazuje k němu i název výstavy There I Belong. Je to citát z písně, jejíž text napsal Hans Christian Andersen a pojednává o Dánsku, které je jeho domovem. Oslava země, ale také jistoty, že vím, odkud pocházím, je téma, které je na této výstavě nejzajímavější. Svůj domov známe do nejmenších detailů. Zůstáváme v něm, protože nám dává jistotu, i když v něm nejsme šťastní. Statický svět, kterým nelze pohnout, natož zatřást.