Lidovky.cz: Vyrůstal jste na písničkách Vladimíra Mišíka?
Překvapivě moc ne, já byl ve svém teenagerském věku spíš folkař a poslouchal jsem taky klasiku. Vrcholem „alternativy“ pro mě byl Nerez nebo Marsyas, cokoli hlučnějšího se ke mně dostalo mnohem později.
Lidovky.cz: Jak jste tedy Vladimíra Mišíka objevil?
Jeden můj spolužák na gymnáziu psal básničky a četl poezii a my jsme mu jednou s kamarády k narozeninám nahráli kazetu, kde jsem zhudebnil několik jeho textů a pár cizích básní. Mimo jiné i Kainarovu Stříhali dohola malého chlapečka. Když si ji poslechl, zeptal se mě: „A to víš, že Stříhali dohola malého chlapečka zpívá Mišík?“ A já povídám: „Kdo?“ „No Mišík přece...“ To jsme, pro upřesnění, někde v roce 1988, v mých šestnácti. Tenhle kamarád mi potom nějaké elpíčko půjčil. Pak jsem si v roce 1990 koupil desku 20 deka duše, která tehdy vyšla, a úplně jí propadl. Ale ještě dlouho jsem neznal Vláďovy starší věci. Ty jsem začal poslouchat až v průběhu 90. let, když začaly vycházet v reedicích.
