Mezi křehkou a drsnou poezií. Purpurová vertikála představuje celoživotní dílo Margity Titlové Ylovsky

Koncepci výstavy umělkyně připravila s kurátorkou Magdalenou Juříkovou. Ta se nedrží chronologického vývoje, ale spíš významových vztahů, což je mnohem zajímavější. Margita Titlová se začala prosazovat kolem poloviny osmdesátých let a patří k umělkyním, které určují vývoj a nebojí se jít vlastní cestou a zkoušet nezvyklé postupy. Její tvorba představuje něco mezi křehkou i drsnou poezií a spontánním poznáváním přírodních zákonitostí.

Zrcadlí se v ní všechno, co se děje kolem nás. Má jasný řád, který však může být kdykoliv narušovaný novými, třeba i nečekanými podněty. Každá její akce citlivě reaguje na dobu svého vzniku. Do všech etap jejího vývoje se s až neuvěřitelnou silou promítají vztahy mezi lidmi a nálada ve společnosti. Její tvorba je do značné míry intuitivní a přitom promyšlená, má svou vnitřní logiku a zároveň je naprosto autentická.

Jestli na někoho navazuje, tak je to především Adriena Šimotová, která ji kdysi označila za svou možnou nástupkyni a která stejně jako ona neustále hledala souvislosti, souzněla se svým prostředím a čistotou vnímání světa kolem nás.

Výstava v domě U Kamenného zvonu přichází právě včas, aby ukázala celou šíři a bohatství jejího projevu. Začíná jejími ranými performancemi osmdesátých let, z nichž přímo tryská energie, která snad souvisí i s jejím napůl maďarským původem. Rozměrné fotografie doprovázejí autorčiny texty, které dokládají její cítění i způsob myšlení. Doplňuje se v nich racionální se snovým a iracionálním, přemýšlení o prostorových vztazích, o rovnováze v přírodě. Hned po performancích následuje instalace nazvaná Nedotýkej se z devadesátých let, v níž umělkyně využila sílu magnetů. Ostré čepele nožů levitují v prostoru nad plochou s vrstvou soli, která tvoří ve výrazném světle působivé a přitom jemné efekty.

V roce 2011 vytvořila v suterénních prostorách rockového klubu Roxy rozměrné kresby v naprosté tmě. Předem si všechno připravila a zůstala tam celých pět dní zamčená. Klíče měl jen ředitel Linhartovy nadace Jan Mayer, který ji vždy večer navštívil. Všechny kresby pak uviděla až najednou a už do nich nijak nezasahovala.

Batoh z umělých květin. Z cyklu Rokoko nyní, první pol. 90. let.

Neuchopitelnou křehkost vztahů vyjadřují Svatební šaty (2020), ze kterých vyzařuje radost i nostalgie. Každé z nich měla nevěsta oblečené, takže se do nich promítl příběh, který s nimi souvisel. Různými texty a jejich úryvky je pak popsala. Portréty slavné herečky Brigitte Bardotové (1991) přinášejí kontrast mezi její krásou a energií vyjádřenou prostřednictvím Kirilianova přístroje.

Zajímavá je skupina portrétů slavných žen se silnými životními příběhy plnými úspěchů i beznaděje (Edith Piaf, Marina Cvetajevová, …, 2009), vyjadřující jejich často nesnadné osudy, bohatství vnitřního světa a schopnost překonávat překážky. Ze série kreseb hlínou na plátně nazvané Sto madon, která vznikala od roku 1991 až do současnosti, vyzařuje drsná energie dnešní doby spojená s pokorou a meditací středověkého umění, kdy autoři obrazů často ani necítili potřebu se podepisovat. Zajímavá je řada kreseb Do stínu (1984), kde volně zaznamenávala svůj vlastní obrys v proměnlivém rytmu energických linií, které se posouvaly a překrývaly.

Jeden z vrcholů výstavy tvoří instalace nazvaná Touha, v níž opět využívá sílu magnetů, které jsou tentokrát ukryté ve fantaskních tvarech, opět se vznášejících v prostoru a odkazujících k přírodě i současné civilizaci. S režisérkou Janou Chytilovou a kameramanem Miroslavem Vránkem vytvořili působivý filmový záznam performance, v níž využili techniku termovize , dovolující zachytit proměny tepla při pohybu a dotecích jejího těla. Video sugestivně zdůrazňuje hudba Tomáše Hrubiše.

Kříž. Kresba z roku1984, akryl, papír.

Další důležitý soubor představují kresby rtěnkou, kdy podobně jako Běla Kolářová využila typicky ženské výrazové prostředky. Každá však úplně jiným způsobem. Margita Titlová vytvořila během divadelních představení režiséra Jana Nebeského zvláštní soubor soch, které se staly jejich přirozenou součástí, podobně jako obrazy malíře Igora Korpaczewského.

Pro sympozium Hermit v klášteře v Plasech u Plzně vytvořila technicky náročnou instalaci, v níž se na základě pečlivě vyvažovaného mechanismu vrací voda a představuje tak neustálý přírodní koloběh. Margita Titlová dokáže systematicky a citlivě pracovat se světlem, kdy využívá například lomení paprsků křišťálovými hranoly a jejich rozkladu na spektrum, jehož barevné tóny se stávají součástí malby nebo instalací.

Margita Titlová má za sebou řadu výstav u nás i v zahraničí, v devadesátých letech vystavovala v progresivní a dnes již zaniklé pražské galerii Behémót, jejíhož programu se zúčastňovala řada starších i nastupujících osobností. Patří k těm, kteří si dokážou utvořit i udržet svůj vlastní styl a nenechají si do své tvorby zasahovat. O tom svědčí i celá expozice, která vypovídá o výrazovém bohatství její tvorby a zároveň o jejím jasném směřování. K výstavě vydala galerie Et cetera obsáhlou třídílnou monografii, která mapuje celý autorčin vývoj od počátků až do současnosti.