Sobota 20. července 2024, svátek má Ilja
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Kultura

Sladká planeta není až tak sladká. Markéta Magidová představuje svá díla v pražské Kunsthalle

Čmáranice. Still z filmu Markéty Magidové, 3D CGI animace, 2023 foto: Kunsthalle

Markéta Magidová vystavuje v pražské Kunsthalle díla inspirovaná dětským světem, představivostí svých dvou malých dcer. V úvodním textu popisuje, jak společně jely na výlet a jak si povídaly. Právě z rozhovoru v krajině o všem, co nás obklopuje, vychází název Moje sladká planeta.
  5:00

Umělkyně se inspiruje tím, jak děti poznávají naše prostředí, jak ho na rozdíl od dospělých vnímají čistě a bez předsudků. A jak přitom rozvíjejí svou představivost nezatíženou zkušenostmi a jak si třeba představují přírodní prvky jako sladkosti.

Umělkyně přemýšlí o tom, co asi další generace čeká, jestli náš svět může zaniknout nebo jestli a jak můžeme přispět k zachování života na naší planetě a ve vesmíru. Vrací se ale také hluboko do historie. V jejích videích se odehrávají příběhy o životě a smrti, o proměnách životního stylu v průběhu staletí i tisíciletí, přičemž jeho podstata vlastně zůstává stále stejná.

V soše nazvané Mola se inspirovala antickou bystou prostitutky z Pompejí s jejím smutným příběhem bezejmenného člověka, který má jen posloužit těm, kdo se považují za ctnostné a vznešené. Ve videu Infancia sugestivním způsobem představuje psychologicky zajímavé a technicky náročné studie lidských vztahů, které se rozvíjejí v jakékoliv epoše bez ohledu na úroveň lidského poznání.

MARKÉTA MAGIDOVÁ: MOJE SLADKÁ NEJEDLÁ PLANETA

Kurátorka: Andra Silapetere

Kunsthalle Praha, 9. 2. – 1. 5.

Pojednávají o naplněné i nenaplněné touze, o zbytečnosti utrpení, které náš život tak jako tak provázejí. Film nazvaný Čmáranice vychází z dětského světa, umělkyně v něm naznačuje, že si přes všechny překážky můžeme rozumět, vzájemně se obohacovat a že nemusíme odmítat všechno, co na první pohled nechápeme, aniž bychom se nad tím aspoň pokusili zamyslet.

Markéta Magidová si hraje s prostupováním motivů z různých dob a epoch, hledá, co je může spojovat nebo rozdělovat, na co se dá navázat, v čem spočívají etické hodnoty. Půvab jejích filmů spočívá ve spojení dětské hravosti s myšlenkami, které určují celý život. Prolínají se tu odlišné pohledy na svět, stopy civilizace z různých časů, přinášející doklad o odlišných kulturách vzniklých za rozdílných podmínek.

Jejich důležitou součástí je hudba, která zdůrazňuje účinky výtvarných řešení. Inspiruje se i literárními příběhy, které se zabývají možnostmi rodinných uspořádání, kdy lidé ovlivnění mimozemskými civilizacemi získají vědomí svobodné volby ve vzájemných vztazích. Ukazuje na stereotypy v našem chování a možnosti jejich narušení. V objektech jako by kreslila kovovými pruty v prostoru a opět v nich těží z dětského projevu.V sérii digitálních maleb (To není víla, to je máma) vychází z náznaků historických vztahů a ze spojení různých dob a prostředí.

Tvorba této všestranné umělkyně dosahuje zvláštní poetiky, vyjádřené různými výrazovými prostředky, spojuje se v ní jednoduchá a působivá dětská čmáranice s rafinovanými technologiemi. Výstava je nejen příjemnou a zábavnou podívanou, ale také zamyšlením nad tím, co nás a především děti a mladé lidi může čekat, co je nebo není možné změnit, dokud je čas.