Markéta Othová se ve svých fotografických souborech soustřeďuje na tematické okruhy, jejichž „všední“ kouzlo vždy dokázala s nevšedním citem vyjádřit. Její snímky působí střídmě, soustřeďují se na to, co je podstatné, totiž na vyváženou kompozici a na vystižení atmosféry.
Autorka pracuje s koncepty, v nichž ztvárňuje naše prostředí, v sériích zaznamenává takřka neznatelné proměny v po sobě jdoucích okamžicích, takže se před námi odvíjejí nenápadné příběhy. Některé její fotografické cykly ztvárňují intimitu domovů a naznačují charakter našeho životního stylu, smysl pro uspořádání příbytků, pro rozmístění předmětů, které o každém vypovídá snad víc než cokoliv jiného.
MARKÉTA OTHOVÁ: JIŽ BRZYKurátorka: Adéla Janíčková Architekt: Dominik Lang Národní galerie Praha, Veletržní palác, 29. 4. – 30. 10. |
Umí také vystihnout hru světel, stínů a odlesků a krásu až dekorativně působících přírodních motivů, které mohou připomenout rané, ještě secesní grafiky Vojtěcha Preissiga. Dokáže vyjádřit nejen strohost motivů, ale i dramatičnost procesů odehrávajících se v krajině. Ve střídmých fotografiích je však ukryté napětí.
Umělkyně pracuje s přísným řádem, který často oživuje náhodou spojenou s ubíháním času a s ději, které se přirozeně rozvíjejí. Některé její snímky mohou citem pro vyjádření prchavých okamžiků připomenout impresionistické obrazy, jiné naopak volbou jednoduchých geometrických struktur absolutní přísnost minimalistických objektů, v nichž se pravidelně opakují stejné prvky. Markéta Othová také přesvědčivě dokáže vyjádřit nezvladatelnou energii živlů. Síla její výpovědi však spočívá hlavně ve vystižení krásy často jen zdánlivě obyčejných předmětů, proměn jejich tvarů z různých pohledů, ve vyjádření rytmu jednoduchých prvků uspořádaných podle určitých pravidel.
Ve stopách Josefa Sudka
Výstava dělí na dvě základní části. První přináší nový soubor tentokrát barevných fotografií nazvaný Již brzy umístěný na sloupech ochozu 5. patra Veletržního paláce. V nich se podobně jako v jejích často rozměrných černobílých fotografiích projevuje mimořádný cit pro vystižení atmosféry daného místa i okamžiku, ať už jde o intimní zátiší, nebo o pohled do přírody. Druhá část výstavy, umístěná v sousedním respiriu, je jakýmsi přehledem jejích minulých výstav nebo její účasti na nich od počátků až do současnosti.
Vídeňské galerie vystavují Muncha, Warhola, Hockneyho i Aj Wej-weje |
V malých modelech galerijních prostor umístěných na zemi v přilehlém sále si můžeme udělat představu, jak se její dílo vyvíjelo. Záměr je to určitě dobrý, je to, jako bychom nahlíželi do autorčiny monografie a připomínali si, kdy, kde a jakým způsobem byly její fotografie prezentované. Ale vzhledem k tomu, že mají snímky v modelech zcela pochopitelně takřka miniaturní rozměry, nemáme přímo z fotografií žádný skutečný zážitek.
Markéta Othová vytváří své cykly s myšlenkou na výstavní prostory, které ji svým způsobem inspirují a pro které s citem vybírá snímky ze svého archivu. I proto se domnívám, že by bylo v daném prostoru vhodnější představit některé z cyklů v originálních rozměrech, třeba i s náznakem prostředí, pro které vznikly. Mohli bychom si je pak opravdu „užít“. Aspoň takové bylo moje očekávání.
Vzhledem k rozsahu díla a jeho vývoji by si Markéta Othová, která svým smyslem pro vyjádření krásy obyčejných věcí a pro práci se světlem přirozeně navazuje na takové osobnosti, jako byli Josef Sudek nebo Jan Svoboda, zasloužila retrospektivu, která by její dnes již značně rozsáhlou tvorbu v patřičných proporcích představila a zhodnotila. Vždycky je možné vytvořit takovou koncepci, která by nenarušila, nebo dokonce zdůraznila autorčiny původní záměry.
