Úterý 17. května 2022, svátek má Aneta
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Marně jsem se těšil na žalobu České televize

Kultura

  14:11
PRAHA - Režisér a scenárista Vít Olmer přežil transplantaci ledvin a jater, pustil se natvrdo do kritiky současného stavu České televize a napsal třetí knížku úvah, vzpomínek a fejetonů Nač se bát Frankensteinů aneb Moje cesta k transplantaci, která vyjde příští týden.

Vít Olmer foto: Alžběta Jungrová, Lidové noviny

LN Už vás Česká televize zažalovala?
Ale kdepak, marně jsem se těšil. Jsou to zbabělci, vyšly by totiž najevo věci, které by tam mnoha lidem nebyly příjemné. Určité záležitosti můžu doložit, například mail od ředitele Janečka, kde mi psal, že o mafiích v televizi ví, ale že je těžké s tím něco dělat. Mám i jiné věci - moje žena dělala kostýmní návrhářku a můžeme doložit, že se v ČT dějí všelijaké čachry s kostýmy, provádějí se různé podezřelé nákupy a přesuny financí. Veřejným tajemstvím je, že existují úplatky, „desátky“ z honorářů pro vedoucí pracovníky, i Lambert mi před časem tvrdil, že musel vyhodit zaměstnance, který proplácel honoráře za nerealizované scénáře.

Údajně vás chtěl žalovat i pan Hubač. Jak s tím to dopadlo?
To vím jen z novin. Napsal jsem, že je netalentovaný syn talentovaného otce, a za tím si stojím. Televize mě chce žalovat, že jsem poškodil její dobré jméno. To je absurdní, protože žádné dobré jméno nemá. Pojďme vyjít tady na ulici a zeptejme se prvního člověka, co si o České televizi myslí... Mladí lidé se na ni dívají minimálně a pošklebují se jí. Nedivím se sympatické akci umělecké skupiny Ztohoven, která napadla hrobově nudný a sterilní prostor televize. Je to trochu jako se současnou pop music, o které zpívá můj oblíbený raper Orion: Nemíním poslouchat už tuny populáru,/ proč mám slyšet tydle sračky, proklatě,/ dělám rap -muziku, co probere tě... Ale co a kdy už konečně probere Českou televizi?

Jestli není chyba v nás - nechceme náhodou od televize něco, co nám nikdy nemůže splnit? Vždyť je to přece lidová zábava a nenáročný oddech, tak proč po ní chtít sofistikovanou tvorbu?
Budu vám oponovat. Když jsem chodil na dialýzu, moji spolupacienti tvořili vcelku běžný vzorek obyvatelstva. Byla tam kuchařka, úředník, podnikatel atd., většinou se dívali na „bednu“, protože jim nic jiného nezbývalo. Ale byli z toho otrávení a otupělí. Sovák kdysi řekl, že televize je, jako když se díváte z okna a nikdo nejde. Ale všichni diváci nejsou tupci, proč třeba tolik lidí miluje staré hodnotné filmy? Televize postoupila do takové pokleslosti, že už to hraničí s demencí. A tak večer si kromě četby surfuju rozhlasovými stanicemi a zjišťuju, že je to výborné - rozhlas nabízí literární úryvky, široký výběr hudby a taky humor. Rád poslouchám letité komické scénky a zjišťuju, o co byla tehdy legrace, i přes některé už zastaralé momenty, inteligentnější oproti ubohé zábavě, která se většinou produkuje dnes.

A není to spíš jen nostalgie a staromilství?
Řekl bych, že ne. Mám patnáctiletého syna, a kupodivu i jemu se líbí to, co mně. A naopak. Jak už jsem se zmínil, a píšu to ve své knížce, on mě naučil poslouchat český rap. A já jsem jeho obdivovatelem - ty texty jako jedny z mála reflektují současnost, jsou občas hodně natvrdo, ale taky poetické -kdyby Nezval nebo Wolker vstali z hrobu, stali by se určitě rapery...

Do 13. komnaty nepolezu, zdůrazňuje režisér Vít Olmer.Co jste si od toho sliboval, když jste začal televizi natvrdo kritizovat?
Bylo mi jasné, že tento donkichotský „divý a nerovný boj“ nikdy nemůžu vyhrát, ale myslel jsem, že bych třeba mohl s něčím pohnout. Hodně kolegů mně vyjádřilo podporu, ale znáte Čechy. Jak napsal Ferdinand Peroutka: „Naprosto nedovedu nalézti ony atomy, které prý zůstaly v našich žilách po husitských předcích...“    

Do České televize nastoupila nová programová ředitelka, co od ní čekáte?
Paní Fričové si vážím, ale obávám se, že změnit situaci bude gigantický úkol. Muselo by se přikročit k razantnímu řešení, tzn. propustit odtud všechny ty „filištíny“ z Kavek a začít znovu na zelené louce. Nechápu například, proč se zrušil systém producentských skupin, které si mezi sebou zdravě konkurovaly, místo co by hranou tvorbu dirigovali, podle svého vkusu - či spíš nevkusu - v podstatě dva lidé: Hubač a Krejčí. Ale mě už unavuje o tom pořád dokola mluvit. Ono to také souvisí s celkovou neblahou situací v této zemi, ale na druhou stranu, všechno už tady v bleděmodrém probíhalo, stačí si přečíst Peroutku, Čapka nebo Masaryka: Máme dvě veleobce, které překážejí normálnímu vývoji demokracie: Kocourkov a Hulvátov... Nebo nádhernou knížku korespondence Wericha s Voskovcem - jak se ti dva potýkali s českou malostí, závistí atd. To by měli číst hlavně mladí lidé - v pauzách mezi hraním na počítačích.

Zarazilo mě, že když jsme o vašem sporu psali, pan Hubač i pan Otčenášek nechtěli o ničem mluvit a tlačili před sebou tiskového mluvčího jako obranný val...
Po nich jakákoliv kritika stéká jako voda. Když jsem to už na schůzi Fitesu nevydržel a začal je kritizovat, tak oni byli v pohodě. Režisér Krejčík jim tam taky příšerně nadával a oni ho vyslechli s úsměvem, nožku přes nožku - na každé navíc, jak za bolševika, krátkou ponožku. Teď Krejčík dostal film, aby mu zavřeli hubu. Možná že jestli se taky dožiju, o čemž pochybuju, osmdesáti devíti let, tak se nade mnou smilují a nějaký filmeček mi ještě přihrají. V hrané tvorbě pro dospělé jsem naposledy točil povídku Manželé roku 2006 - teď ji slavnostně uvedou na obrazovky - skoro po dvou letech!

Nezpůsobil jste si to ale trochu sám? Natočil jste komerční snímky jako třeba Playgirls nebo Waterloo po česku, těmi asi moc argumentovat nejde.
Já už jsem v rozhovorech stokrát zopakoval, že jsem se v té době zdivočelého raného kapitalismu musel nějak živit. A už mě nebaví se za to omlouvat. Mimochodem, netrvalo dlouho a ti, co mě odsuzovali, vesele naskočili do komerčního kolotoče. Dramaturgové i kritici. Taky Tomáš Hanák, třeba. Odmítl hrát v mých dvou komerčních filmech, a pak jsem ho viděl v nějaké reklamě na sporáky. Dnes jsou komerční všichni, i ti, u kterých bych to nečekal, na mě zírají z reklamy na plzeňské pivo nebo na Vodafone. Já jsem ale tolerantní, já je chápu, já vím, co je to platit obludné složenky, jež nám kupříkladu předkládá ta naše zlatá, mateřská firma zvaná ČEZ...

Jeden z vašich nejlepších filmů je Jako jed. To je skoro geniální propojení dvou zdánlivě nespojitelných témat: starší muž, který se zamiluje do mladé ženy, a kontrast české a slovenské mentality. Jak snímek vznikal?
Především vznikal na soumraku komunismu a to byla velmi zvláštní doba, kdy už bylo možné leccos. Ono to bylo jedno s druhým, ten film se nenarodil jen tak, při natáčení panovala skvělá tvůrčí, kamarádská atmosféra. Vymýšleli jsme to společně - něco Svěrák, něco kameraman Kopřiva, něco já. Třeba jsme jen tak seděli několik hodin, netočili a bavili se a smáli jako blázni, produkční s námi nic nezmohl. Snímek vznikl podle novely pana inženýra Zídka, šlo o jeho životní příběh. I nám se do toho potom jedním milostným vzplanutím promítnul život...

Vzpomínám na krásnou scénu, kdy oba hrdinové sedí u chaty a soused veze přes planinu oheň v trakaři, to má úžasnou poezii...
To vzniklo za pochodu, Kopřiva někde viděl dědka, jak veze oheň v trakaři na návštěvu k sousedům, a okamžitě jsme to chtěli použít, produkční nám řekl, že jsme zmagořili, ale my to stejně natočili, stejně jako jsme to udělali se scénou v Bony a klid, kdy vekslák plácá po zádech prokurátora. Tenkrát bylo ovšem na všechno víc času, nebyli jsme, jako je tomu dnes, pod diktátem peněz. A ještě k tomu relativně malých peněz ... Ale víte co, mně už se nechce mluvit o minulosti. Proto jsem už asi taky pětkrát odmítl účinkovat v televizní 13. komnatě.

V šedesátých letech jste hrál v několika zajímavých snímcích. Proč jste vlastně skončil s filmovým herectvím?
Já jsem „byl skončen“ - v roce 1968 jsem totiž účinkoval v českofrancouzské koprodukci Těch několik dní, která začínala příjezdem sovětských tanků do Prahy. Marně jsem se vymlouval, že jsem nevěděl, o co v tom filmu pořádně šlo, že neumím francouzsky a svoje texty že jsem se naučil jen foneticky. Nejvíc však soudruhům ležel v žaludku můj dokumentární film Občané s erbem, o osudech příslušníků české šlechty, kteří za totality skončili většinou u lopaty. U té jsem za trest málem skončil i já, kdyby mě nezachránil v sedmdesátých letech dabing, kde jsem se věnoval, zahrabán ve smíchovském studiu jak macarát jeskynní, dabování rozkošných bulharských a východoněmeckých snímků.

Waterloo. Komerční snímek z doby „zdivočelého kapitalismu“.Jak jste se k problematice české šlechty po roce 1948 vůbec dostal?
Ve druhém ročníku FAMU jsem se seznámil s chlápkem, který sbíral medaile. Ptal jsem se, odkud je má, a on mi řekl, že některé koupil od potomků české šlechty. Rok mi trvalo, než jsem do jejich uzavřené komunity pronikl, protože byli nedůvěřiví a opatrní, bodejť by ne, mnozí z nich měli za sebou kriminál. Rok jsem se tomu věnoval, natočil to napřed na škole a pak můj profesor Elmar Klos vyjednal v Krátkém filmu, aby se to tam profesionálně dokončilo. Při schvalovačce mě gargantuovský synek prezidenta Novotného varoval, že tatínkovi se to líbit nebude, natož jeho rigidní mamince, která například při projekci Mučedníků lásky Honzy Němce dostala epileptický záchvat. Dokument nakonec ale běžel v kinech jako předfilm před detektivkou Juraje Herze a měl velký ohlas v kinech - ovšem potmě, jak je v hrdinských Čechách zvykem.

Pak jste se k tomuto tématu ještě po listopadu 1989 vrátil.
Druhý díl byl o tom, jak pánové restituovali a jak nemají za co opravovat zdevastovaná sídla a podobně. Ale už to nemělo ty koule. Natočil bych ještě třetí díl, ale ten by byl proti některým z nich, protože mě svým jednáním docela štvou. Jako příklad bych uvedl jednoho nejmenovaného šlechtice, bývalého předsedu rady Fondu na podporu české kinematografie, který sám sobě přidělil hlavní dotaci, 6 milionů, a když se novináři podivovali, pravil, že při hlasování, aby neovlivňoval, šel za dveře. Tak nevím, jestli je toto hodné rytíře...

Jako herec jste měl štěstí na vynikající filmové režiséry. Co vám dala spolupráce s nimi?
Hrál jsem ve filmech takových osobností, jako byl Krška, Kachyňa, Jasný, Lipský, Vláčil, Weiss. A to byla zkušenost k nezaplacení. Weiss mi jednou řekl tuhle větu: „Pane kolego, pamatujte si, v téhle zemi je to jako bejt nohama po kolena v bahně. Každý krok vás bude stát těžko překonatelné úsilí.“ Bože, jakou měl pravdu! Ať je mu země lehká, dodatečně se mu omlouvám za to, že jsem po něm jednou hodil z koně šavli (naštěstí ho netrefil), když mě ve Zlatém kapradí buzeroval, že můj kůň nevydrží stát kameramanovi na značce.

Nejdřív jste vystudoval herectví na DAMU a vzápětí režii na FAMU. Divadlo jste nehrál?
Ale ano, hostoval jsem v Národním v Ze života hmyzu u režiséra Miroslava Macháčka. To byl génius a šílenec. Hned zkraje jsem mu řekl, že jestli na mě jednou zařve, odejdu za roh na FAMU, kde jsem tehdy studoval. Měl ve zvyku škrtit herce, což nebyla špatná metoda, byl jsem svědkem, jak rozplakal Marii Vášovou. Ale šlo mu úporně o výsledek, a ten se dostavil, s představením jsme měli úspěch i v Londýně za přítomnosti princezny Margarety, která na naší recepci nadšeně kouřila z dlouhé bílé špičky spartu, kterou jí nabídl Růžek.

Hrál jste také v několika zahraničních filmech, například v americkém Mostu u Remagenu, který se točil u Davle. Říkalo se, že celý ten filmařský cirkus byl jen zástěrkou pro to, aby Američané mohli vyzvednout Štěchovický poklad.
No, to jsou nové pověsti české. Američané měli v úmyslu v Čechách hodně natáčet, protože to pro ně bylo po všech stránkách výhodné. V roce 1964 si pana Hrušínského a mě vybrali pro hlavní role ruských námořníků do filmu Rusové přicházejí. Naše ÚV KSČ to s bolševickou tvrdostí zatrhlo, ale já byl pak obsazen do válečného Mostu u Remagenu. Byl jsem jako první český herec placený v dolarech a maloval jsem si, jak budu účinkovat v lukrativních zahraničních bijácích a vydělané peníze investuju, po vzoru zahraničních hvězd, do vlastních filmečků. Z toho mě sovětští „osvoboditelé“, kteří málem postříleli kompars převlečený do nacistických uniforem, brzo vyvedli.

Jaká byla vůbec 70. léta na Barrandově?
Apokalyptická. Vládl tam jistý Ludvík Toman, Goebbles byl proti němu úplný Gándhí. Zavolal si třeba Ewalda Schorma a řekl mu - vy když se na mě díváte, cítím, že si o mně myslíte, že jsem blbec. Všechny tam takhle povolával, mě taky. Devótně jsem mu zakoupil kubánský doutník za 12 korun - to tenkrát byly prachy - a on mi vyfoukl kouř do ksichtu a povídá, pane kolego, dokud tady budu sedět já, neškrtnete si ani jako herec, ani jako režisér. Odchod!

V druhé polovině 80. let vznikaly filmy, o kterých lze dnes sotva věřit, že byly natočené za bolševika. Jak probíhaly schvalovačky?
Bolševik měknul. Jednak se dostavovala únava materiálu, ale hlavně soudruzi začínali sami hojně jezdit na Západ, rozjížděly se koprodukce s imperialisty, kteří už přestávali být tak prohnilí, a hlavně naši nasáli do nozder příjemný valutový vzduch. Nejtolerantnější byl ústřední ředitel Čs. filmu Purš. Když jsem se vrátil ze stáže z Ameriky, zeptal se mě: Chodějí v Americe lidi do kin? Chodějí, a hodně, já na to. A prodává se tam v kinech eskymo? Prodává, odpověděl jsem. No vidíš, v tom to je, pravil tento boss, a já to u nás zavedu taky! Musím ale přiznat, že řadu českých filmů při schvalovačce podržel. Když to vypadalo na zaracha, pronesl vždy svoji slavnou větu: Soudruzi, je tento film proti nám -proti socialismu? Nastalo obvykle váhavé ticho, „táta“ Purš sáhl po papíru, podepsal ho a spěchal na oběd a na vodku. O uměleckém řediteli Barrandova Plachém ani nemluvě. Ten měl rád hezké ženské a film Jako jed schválil jen proto, že se mu strašně líbil nahý zadeček Ivony Krajčovičové.

Prodělal jste nedávno komplikovanou transplantaci ledvin a jater, změnila tahle záležitost váš náhled na život?
Samozřejmě, píšu o tom ve své knížce Nač se bát Frankensteinů aneb Moje cesta k transplantaci. Dovolte mi, abych z ní ocitoval: „V koláži novinově a časopisecky tištěných fejetonů, článků a povídek jsem se pokusil nastavit ironické zrcadlo tomu, co se děje v našem doposud stále dřevním kapitalismu, povětšinou dirigovaném sviněmi, které se jen ,obrátily na bok‘. Knížka není zdaleka určena pouze těm, kteří prodělali transplantaci nebo na ni čekají, nýbrž všem, jimž není lhostejná situace v tomto Kocourkově, jak naši zemi trefně označil T. G. Masaryk, a kteří doufají, stejně jako já, že jednou přijde kýžená transplantace jejích těžce nemocných orgánů...“

Ve vaší knize to vypadá, že tento riskantní zákrok je něco jako podebraný palec, což přece jenom asi nebude...
O nadhled a humor jsem se snažil, to je taky jediný způsob, jak něco takového přežít. A taky jsem trochu chtěl vlít optimismus a naději lidem, kteří mají podobné problémy. Ono jich je poměrně dost a jsou mezi nimi i hodně mladí. Moje zkušenost byla mezní záležitostí a psychika je v takových kritických chvílích primární. Do televizní 13. komnaty s tím ale, ačkoli mě lámali nejmíň pětkrát, nepolezu...

Všechno vymyslela Škrlová. Je to hlava manipulace, říká režisér Síbrt

Premium Před patnácti lety Česko šokovala kuřimská kauza. Týrání malých chlapců nejbližšími příbuznými i podivná role „Aničky“....

Češi řeší, čím topit. Proč bychom se neměli zbavovat plynového kotle?

Premium Plynu pro domácnosti by mělo být dosti při přerušení dodávek z Ruska. Nedostatkový plyn sice zdražuje, ale rychlý...

I vysokoškolák může být blbý, říká obávaný lovec z Novy Doktor Vševěd

Premium Na úspěchu televizní soutěže Na lovu má Jiří Martínek velký podíl. Diváci žasnou nad jeho znalostmi. On žasne taky –...

Mohlo by vás zajímat