V knize řazené chronologicky se prolínají texty věnující se konkrétním obdobím hercova zrání s rozhovory. Dialog je tedy rozčleněný na kratší úseky, ale zároveň ho lze vnímat komplexně jako souvislý interview. Martin Huba je skutečná herecká osobnost, umělec disponující na jevišti velkým osobním kouzlem, vrozenou hereckou inteligencí a schopností ztvárnit psychologicky složité figury a vybrousit je do mnoha plošek a odstínů, jeho postavy žijí, jsou přirozené a uvěřitelné. Autorka se opakovaně snaží postihnout Hubův herecký styl, jeho typické prostředky, což se jí daří v plastických popisech. Připomíná výlučnost jeho psychofyzického typu, osobité gestiky, pohybové kultury.
Martina Hubu vnímáme jako mimořádný jevištní zjev s vrozenou elegancí, a přitom on svou výšku a dlouhé nohy zprvu cítil jako nedostatek. Dalším hercovým rysem, jak autorka dovozuje, je jeho inklinování k tragikomickým rolím donkichotů a outsiderů, které dokázal vybavit působivou sebeironií a dodat jim patřičné groteskní kontury. I v tom se ale herecky vyvíjel, což kniha neopomíná.
Upřímnost a noblesa
Huba je samozřejmě odnepaměti doma i v českém divadle nejen jako herec, ale také jako režisér. Vídáme ho pravidelně nejen v dovezených slovenských inscenacích, ale i jako hosta. Famózní byl třeba jeho Bruscon v Bernhardově Divadelníkovi, kterého na Zábradlí režíroval J. A. Pitínský, přímo geniálně v této roli přiblížil prokletí herecké profese, v níž se sváří nesnesitelné hystrionství a přetvářka s děsivou zranitelností a křehkostí. Omamující bylo nedávné setkání s Hubou v inscenaci hry Gerharta Hauptmanna Před západem slunce (SND, režie Michal Vajdička), která byla hostem plzeňského festivalu.
Vajdička jedno z posledních dramat německého autora, které je jakousi variací na learovské téma, pojal tradičně, jeho režie má herce za středobod všeho usilování, na něm staví a přes něj a s ním sděluje svůj názor na svět. A inscenace byla chytře zbudovaná právě na Hubově pojetí stárnoucího muže Clausena, který je rozhodnutý prosadit si svou lásku k mladé ženě navzdory hysterickým reakcím svých dětí. Postupuje od muže pochybujícího o smyslu života ve stáří, ale stále si zachovávajícího nadhled přes prozáření nadějí až po definitivní rezignaci nemající daleko ke ztrátě rozumu.
Krénová mapuje hercův život v časové posloupnosti a pochopitelně otevírá osobní a niterná témata, ale s noblesou. Líčí důležitou rodinnou historii, kterou Huba otevřeně komentuje. To je také velký klad rozhovorů, upřímnost, nikoliv však „svěřovačky“. Hercova schopnost formulovat jasný názor a postoj, sdělit své pochybnosti, přiznat nedostatky je nadmíru příjemná. Rodinné prostředí bylo pro něj důležité, vyrůstal v umělecké rodině – matka Mária byla významná operní pěvkyně a otec Mikuláš přední činoherec, představitel romantických, později charakterních hrdinů klasického střihu. Jejich rodiče, zejména matčin otec ale vztahu nepřáli a nikdy se s ním nesmířili.
Když se objeví černá labuť
Po absolutoriu na VŠMU Huba odešel do košického divadla, ale podstatnou kapitolou jeho mladého období bylo působení v bratislavském Divadle Na korze, které žilo jen tři roky (1968–71), ale zásadně ovlivnilo slovenské divadlo. Krénová je přirovná k černé labuti, která když se objeví, nic není jako předtím. Připomíná také, že skupina mladých zakládajících divadelníků neměla připravený program, že se vyvíjel od inscenace k inscenaci. Bylo to divadlo postavené na spřízněnosti volbou a to je vždy ten nejlepší důvod k tvorbě.
Kapitola věnovaná této scéně poctivě rekapituluje inscenace, role i kritické ohlasy, kontroverze. Tímto nesmírně pracným až vyčerpávajícím způsobem postupuje v celé knize, a to včetně detailních rekonstrukcí Hubových rolí a inscenací, z nichž si lze udělat poměrně věrohodný obraz jeho hereckých proměn. Po zrušení Divadla Na korze v roce 1971 se soubor dobrovolně/nedobrovolně rozpustil v souboru bratislavské Nové scény, což Huba podrobně vysvětluje, a jsou to také zajímavé pasáže. Na Nové scéně se potkal s režisérem Milošem Pietorem a v jeho režiích vytvořil řadu důležitých postav, například Hamleta, o němž mluví s velkým zaujetím, nebo také titulní roli ve Strýčku Váňovi. Pamětníci si možná vzpomenou na kultovní inscenaci Goethova Clavija, v režii Vladimíra Strniska tu exceloval nejenom Martin Huba, ale také Juraj Kukura a Milan Kňažko.
Režisérem v pětapadesáti
Další životní kapitolou bylo angažmá ve Slovenském národním divadle, kam přišel v roce 1976 a kde pokračoval ve spolupráci s režisérem Pietorem, posléze s Ľubomírem Vajdičkou. Osmdesátá léta Hubovi přinesla nádherné role, v rozhovoru také připomíná, že byl v Národním pod drobnohledem otce, ale na to prý byl zvyklý od dětství, stejně tak na vysoké nároky, které na něj měla matka. V rozhovoru se Huba pak vrací k jednotlivým inscenacím, vzpomíná například na proslulé nastudování Krležova díla Páni Glembayové.
Jedna kapitola je věnovaná i Hubově režijní tvorbě, jako režisér debutoval, když mu bylo pětapadesát, v roce 1988 nastudoval Enquistovu hru Ze života žížal. A postupně začal režírovat pravidelně, nejenom doma na Slovensku, ale také v Česku, například Shakespearova Krále Leara s Janem Třískou, na Slovensku měl velký úspěch s Višňovým sadem A. P. Čechova, ostatně oba klasici byli vždy ve středu jeho zájmu. Sám dodává, že prý začal režírovat ze zoufalství, že mu začalo v určitém věku vadit, když musí převzít zodpovědnost za něco, s čím se neztotožňuje. Rozhovor o režii přináší řadu inspirativních postřehů týkajících se i známých témat, třeba o rozdílu v českém a slovenském herectví. Stejně tak úvahy o tom, zda se herectví dá naučit, co obnáší nadšení pro herectví a kontrola spontaneity.
Záběr monografie je úctyhodný, takto pojatá analýza rolí, stylů, postupů a řady peripetií spojených s hereckou a režijní profesí včetně snahy postihnout směřování scén, v kterých Huba působil, znamená obrovské penzum práce. Propojení analytické části s rozhovory funguje výtečně jako osobní komentář, detailní rozvedení témat. Kniha je také velkoryse vypravená, fotografická příloha je rozsáhlá, je tu i poznámkový aparát a rejstříky, škoda jen, že chybí soupis rolí a režií.
ĽUBICA KRÉNOVÁ: MARTIN HUBABratislava, Slovart a Divadelný ústav, 599 s. |
