Mary žije na okraji Melbourne, je jí osm let, má na čele znamínko v barvě hovínka, miluje čokoládu a cítí se osamělá. Max žije v New Yorku, je mu 44 let, má Aspergerův syndrom, miluje čokoládu a cítí se opuštěný i svým imaginárním přítelem. Tihle dva outsideři se nikdy nepotkají, ale přesto mezi sebou navážou to nejlepší přátelství, jakého jsou schopni.
Po Valčíku s Bašírem a dalších příkladech si už nikdo nemůže myslet, že animované filmy se dělají jenom pro děti. I když Mary a Max vypráví o přátelství a jeden z jeho hrdinů je část filmu dítě, ani tohle není pohádka pro malé, ale melancholická komedie, která dokáže dovést k slzám.
Aspergerův syndrom je forma autismu, který ztěžuje běžnou komunikaci. Max nerozumí neverbálním signálům, metaforám a spoustě dalších věcí, třeba proč lidi odhazují nedopalky nebo proč kácejí pralesy, i když potřebují kyslík. Mary v osmi letech taky ještě leccos nechápe, třeba proč její matka tak ráda vaří s sherry. Bezelstný pohled na hrozné skutečnosti, které se v každodenním životě kupí vedle sebe jen tak mimochodem, obnažuje nenormality a nelogičnosti našeho světa.
Příběh ale hlavně prostupuje touha po blízkosti druhého, po spřízněné duši, po lásce. Přestože si i podivínský tlustý agorafobik Max jako jeden ze svých tří životních cílů vytyčil vytvořit si doživotní zásobu čokolády, na prvním místě jeho seznamu stojí – najít si opravdového přítele.
To, že svět těchto zranitelných hrdinů je vytvořený z plastelíny, jenom usnadňuje vyprávění jejich osudů, v nichž není nouze o alkoholismus, taxidermii, výplachy tlustého střeva, bizarní smrt, psychiatrii nebo náboženské a sexuální rozdíly. Australský filmař Adam Elliot tu do celovečerního filmu rozvedl poetiku svých ceněných "kraťasů", především toho oscarového s názvem Harvey Crumpet. Austrálie a všechno z ní pocházející jsou hnědé jako Maryina nejoblíbenější barva, New York je šedivý a černobílý jako Maxova televize, s občasným dotekem červené.
Srdcervoucí Rain Man
Celovečerní australský animák, teprve druhý, který tam vznikl, už putoval po velkých festivalech jako Sundance a Berlinale. Úspěšně. Kromě toho, že populárně-naučnou formou osvětluje publiku Aspergerův syndrom, podobně jako kdysi Rain Man představil autismus, dojímá tím, jak dokáže být zároveň melancholický, vtipný, něžný, a někdy i srdcervoucí.
Hodnocení LN4 / 5 Mary a Max Scénář a režie: Adam Elliot |
Elliot se svým hrdinům nikdy neposmívá. Zachycuje jejich neplastelínové duše a vytváří velké emoce, které umocňuje jeho použití známých songů jako Que será, será. I v českých kinech naštěstí zůstal původní dabing s Philipem Seymourem Hoffmanem, Toni Colletteovou, Ericem Banou a vypravěčem Barrym Humpriesem, australským malířem, jehož obrazy Elliota inspirovaly, vedle fotografií Diany Arbusové. Na těchto hlasech velmi záleží, film je totiž vyprávěn pomocí komentářů a čtených dopisů.
Snímek Mary a Max vznikal pět let. Je dělaný ručně, za pomoci třiasedmdesáti kilogramů plastelíny. Jeho hrdinové, o nichž se dozvíme tolik podstatných detailů, jsou ale až bolestně lidští.
Takových upřímných, poctivých animáků není hodně. Stejně jako smutně krásných, dojemně vtipných, neobyčejných a netriviálních filmů o jednom velmi neobyčejném přátelství. O troše naděje ve vybledlém, nešťastném světě, který není fér, nemá logiku a bolí, ale přesto v něm stojí za to žít – pro jeden dopis od Mary nebo od Maxe.
