Masová turistika je jed, říká autor filmu oceněného na Sundance Hubert Sauper

LN: V jakém smyslu je Havana epicentrum?
Jsou místa, která jsou v geopolitickém vývoji zvlášť relevantní. V době začátku první světové války to bylo Sarajevo, kde se Osmanská říše potkávala s Rakouskem-Uherskem. V Africe je město Kodok, dříve nazývané Fašoda, kde se setkávala anglická a francouzská Afrika, bylo to epicentrum africké geopolitiky. K vyostřenému střetu tam došlo v roce 1898, tedy přesně v tom samém roce, kdy v Havaně explodovala americká válečná loď Maine a Američané se vydali na Kubu bojovat proti Španělům.

Havana je epicentrum mnoha věcí - například někdejšího španělského impéria, je to geografické centrum Ameriky, je to epicentrum setkání anglosaské a Latinské Ameriky. Bylo to také epicentrum studené války, kde se střetával kapitalismus a komunismus. Bylo to vůbec první epicentrum globalizace, kam obchod s otroky, cukrem a různým zbožím přivedl lidi z celého světa. Havana bylo první město na světě, které bylo kosmopolitní, dlouho před New Yorkem, Paříží nebo Vídní. Je to také místo, kde se poprvé uplatnila hollywoodská kultura ve službách politiky.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

LN: V dokumentu se zabýváte filmovými záběry, které Američané na konci 19. století použili pro podporu tažení Theodora Roosevelta na Kubu - na publikum působily jako reálné výjevy, ale byla to fikce...
Až do dnešních dnů platí, že každý hollywoodský film je v nějakém směru propaganda, i když ten termín už dneska nikdo nepoužívá, mluví se o „soft power“, public relations a podobně.

LN: Příběh Kuby vyprávíte z velké části za pomoci havanských dětí, kterým v titulcích říkáte „mladí proroci“. Proč?
Kinematografie jako taková je proroctví. Co je ve filmu, to se v myslích lidí stává realitou, tématem, měřítkem. Když jsem poprvé přijel do Havany, říkal jsem si, jak jsou úžasné ty staré domy z koloniálních časů a ta americká auta z padesátých let. Ale proč se mi to zatracené auto z padesátek tak líbí? Protože jsem oběť americké propagandy.

Když jsem byl malý, viděl jsem Humphreyho Bogarta v jednom z těch aut a proto se mi líbí. Je to zakódováno v DNA naší civilizace. Film reflektuje život, ale život také reflektuje film. Film je víc prorocký, než si myslíme, a proto každý, kdo vystupuje ve filmu, je prorok.

LN: Ve filmu účinkuje také Oona Chaplinová, vnučka Charlese Chaplina, herečka známá třeba ze Hry o trůny. Jak se dostala na Kubu a do vašeho filmu?
Je to má dobrá přítelkyně, velmi se politicky angažuje a na Kubě strávila část dětství, proto jsem ji požádal o spolupráci. Nechtěl jsem, aby ten film byl jen o Hubertovi a jeho kubánských známých, ale aby tam byla ještě jiná postava, která s nimi komunikuje. Povedlo se to mimořádně, Oona dodala těm scénám neuvěřitelnou energii.

LN: Epicentro prezentuje především kritické postoje Kubánců vůči USA. Myslíte si, že všechny špatné věci, které seKubě v posledních 120 letech staly, mají původ v americkém imperialismu?

Předně je těžko říci, co je dobré a co je špatné, to je filozofická otázka. Myslím si ale, že je to narativ kubánské revoluce, který běžní Kubánci přejímají: když něco nefunguje, tak je to vina „gringů“. Ale není to narativ, který bych vyslovoval já, jen reflektují ten jejich. Je to samozřejmě součást kubánské autopropagandy. Kubánská autopropaganda je realita, proto ji reflektuji. Nechal jsem je mluvit. 

Když říkají, že Američané v roce 1898 výbuch lodi Maine nafingovali, nemám důvod jim oponovat. Neříkám, jak to bylo doopravdy, protože to sám nevím. Film, jako je tento, je důležité vidět v kontextu. A ten kontext je, že existuje velké množství filmů natočených z perspektivy USA, z úhlu pohledu CNN nebo Fox News. Ve Fox News nikdy nikdo neřekne, že Maine byla vyhozená do povětří Američany. Takže ve filmu, jako je můj, může zaznít něco jiného.

LN: Ale i na Kubě jistě existuje i jiný narativ než jen ten revolučení. Nebylo pro vás důležité dát prostor třeba také hlasům disidentů?
Disidenti z Kuby žijí na Floridě. Většina z nich nebydlí na Kubě. A pokud ano, tak kdyby promluvili ve filmu, jako je ten můj, ocitli by se ve velkém nebezpečí. Takže mohu odpovědět stejně jako na předchozí otázku. Musíte vidět tenhle druh filmu v kontextu.

Kubánští disidenti neustále mluví v Kongresu ve Washingtonu, mají spoustu moci a prostředků k vyjádření. Já jsem se nesnažil udělat vyvážený film o Kubě, nejsem novinář, ale filmař. Chtěl jsem natočit film, který reflektuje patologii kolonialismu. Její součástí je i ten následný narativ, který je také jednostranný.

LN: Jako divákovi z bývalého východního bloku mi v Epicentru přece jen chyběla nějaká výraznější reflexe doby, kdy byla Kuba v sovětské sféře vlivu. O té době a jejích dopadech tam lidé nemuví? Když ne do filmu, tak třeba alespoň v soukromí?
Sovětská éra tam nebyla tak bolestně vnímaná jako u vás. Pro ně to bylo řešení problému, Sověti přišli, aby jim pomohli proti americké invazi. Samozřejmě tam ale Sověti zanechali mnoho problémů. Největší problém Kuby je, že nemá tradici běžného zemědělství, které by mohlo živit její obyvatele. Vždycky tam byly velké plantáže, cukrové nebo tabákové, určené pro export. To byl jeden z důvodů revoluce. Ale Sověti tam také přišli jen se svými kolchozy a traktory, bylo to k ničemu stejně jako to předtím. A když se sovětské impérium rozpadlo a Kubu opustilo, bylo to ještě dvojnásob mizerné.

LN: Výrazným tématem ve vašem dokumentu je také masová turistika. Hrozí, že Kubu zničí?
Masová turistika destruuje celou planetu, je to jed. Když jedete do Egypta, do Keni nebo do Itálie, je to všude stejné - armáda lidi, kteří všude jenom kálejí, metaforicky řečeno. Jedí, pijí, konzumují a vyprazdňují se, to je celé. Já teď ale samozřejmě mluvím z hotelového pokoje ve španělském Valladolidu, kde jsem na festivalu, takže jsem taky svého druhu turista, jsem součást problému.

Myslím si, že je to otázka kvantity. Jistěže cestováním si můžete rozšířit obzory, získat přátele, to je dobrá věc. Ale když se chce do Lignana k Jadranu nasunout pět milionů Němců, je to zkrátka moc. V případě Kuby to má pro Evropany a Američany ještě jiný aspekt, neokolonialistický.

LN: Jakou budoucnost si pro sebe Kubánci sami doopravdy přejí?
To je těžko říct, protože něco jiného je velkoměsto, Havana, a něco jiného venkov. Havana chce myslím kapitalismus, protože ho tam koneckonců už mají a to město je jeho plodem, rozvíjelo se pod vlivem Spojených států, bylo centrem mafie, drog, prostituce, alkoholu. 

Lidé tam dnes chtějí být víc spojeni se světem, vydělávat víc dolarů. Lidi ve vesnicích chtějí klid a mít co jíst, jako většina lidí na planetě. Ale je to těžké, když se po pět generací neučíte, jak pěstovat plodiny, které byste mohli jíst, obtížně se k tomu dostáváte.

LN: Vidíte nějaké řešení, které by Kubu mohlo postavit na nohy?
Na to já nejsem ten správný respondent. Jsem filmař, ne politik ani ekonom. Moje řešení je točit filmy. Je mnoho lidí, kteří mohou s nějakým řešením přijít, třeba i na základě toho, co ve filmu uvidí.