Lze doufat, že počátkem léta už bude leccos jinak: zatím ale film vypráví o realitě zatuhlého íránského režimu, který šmíruje a šikanuje své občany. Paradoxně je ta filmová skutečnost dokonce ještě o něco mírnější než ta aktuální. Režisér Džafar Panahí ve filmu hraje sám sebe: režiséra, který má zakázáno natáčet, a tudíž tak činí tajně.
Nynější realita je bohužel taková, že je režisér dokonce zavřený na šest let ve vězení. Optimisté mezi námi mohou věřit, že i tam si najde způsob, jak pracovat na vzniku nějakého nového díla – i ve svém zatím posledním snímku totiž předvádí, že svede režírovat jen pomocí svého asistenta, kterého diriguje online.
Natáčení probíhá v Turecku, ale hned u hranic, proto se Panahí ubytuje také v pohraničí na íránské straně. Ve vísce, kde se usadil, se ovšem ocitá uprostřed absurdního sporu o dívku, které byl už při narození určen manžel, teď se o ni ovšem uchází jiný nápadník. Vesničané jsou přesvědčení, že „pan inženýr“ Panahí vyfotografoval nelegitimní pár při schůzce, a požadují od něj tento „důkaz“. A zároveň už jsou režisérovi na stopě Revoluční gardy...
Film přináší rafinovanou hru s různými rovinami fikce a skutečnosti (snímek, jejž hlavní hrdina natáčí, si klade za cíl vycházet ze skutečných osudů hlavních představitelů) a samozřejmě také cennou groteskní a zároveň tragickou výpověď o stavu íránské společnosti, tentokrát zejména na venkově. Jedna věc z ní vyplývá zřetelně: svobodná společnost v Íránu nevznikne jen pouhou změnou na vysokých politických postech.
