Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Mengele řekl: Prostě si vyber! Polská novinářka po stopách brněnské Židovky

Kultura

  6:00
PRAHA - Mengele řekl: Prostě si vyber! Novinářka Lidia Ostałowská chtěla psát o romském holokaustu. Náhodou se dostala k příběhu brněnské Židovky Diny Gottliebové, která přežila díky tomu, že jí Mengele zadal speciální úkol: portrétovat Romy. Knihu Akvarely pro Mengeleho představí Ostałowská v sobotu na veletrhu Svět knihy v Praze.

Lidia Ostałowská foto: Reprofoto

LN Vaše kniha je kolekce několika příběhů, jejichž středobodem je Dina Gottliebová. Jak jste se o ní vlastně dozvěděla?

Poprvé jsem o ní slyšela v roce 1999. Zjistila jsem, že pocházela z Brna, a když jí bylo devatenáct, musela s matkou odjet do Terezína a v roce 1943 do Osvětimi. Zachránila se díky tomu, že Mengele potřeboval dokumentaci pro své pokusy, a tak pro něj malovala portréty. Po válce se dozvěděla, že tyto akvarely jsou v osvětimském muzeu. Chtěla je vrátit, ale muzeum to odmítlo. U nás v deníku Gazeta Wyborcza jsme se spíš přikláněli k tomu, že by se jí akvarely měly vrátit, když je namalovala. V 90. letech se navíc poprvé řešila nová expozice romského holokaustu. Badatelé osvětimského muzea měli jen velmi málo exponátů. Celý tzv. cikánský tábor byl totiž zlikvidován, a tak byly akvarely Diny Gottliebové velmi důležitým důkazem.

LN Tahle horká půda určitě nebyla ideální pro začátek pátrání. Kdo se k případu vyjádřil?

Nejdřív jsem samozřejmě chtěla oslovit přímo Dinu, jenže jsem neměla její adresu. Takže jsem napsala dopis a osvětimské muzeum ho poslalo Dině do Ameriky. Čekala jsem několik týdnů, ale nikdy nepřišla odpověď. Asi si myslela, že jsem polská antisemitka... Musela jsem se tedy spolehnout jen na to, co řekla v rozhovorech. Když v roce 2009 zemřela, už stejně nebyla jiná šance než vycházet z archivních materiálů. Postupně jsem skládala obrázek o mladé ženě, která měla v Osvětimi naprosto výsadní postavení. Všichni její spoluvězni vzpomínali, že nosila hezké oblečení, měla dobré boty a mohla chodit tam, kam ostatní nesměli. A to vše díky tomu, že si ji v roce 1944 Mengele vybral.

LN Co ho zaujalo právě na Dině?

On byl posedlý svým antropologickým výzkumem. Chtěl mít co nejpřesnější údaje o zkoumaných „objektech“. Často se mluví o tom, že dělal pokusy na dvojčatech, ale Mengele se zajímal také o jiné skupiny, například o Romy. Nejdřív pro dokumentaci používal fotografie, ale to mu nestačilo. Chtěl identifikovat všechny odstíny jejich kůže a to na černobílé fotce nešlo. Jednou mu někdo z esesáků doporučil Dinu. Viděl její malby u Fredyho Hirsche. On měl už v Terezíně nadstandardní vztahy s Němci. Nějakým způsobem s nimi dokázal vyjednávat a tahle privilegia měl iv Osvětimi. Organizoval divadelní představení pro děti a mládež. Dina pro něj kreslila pohádkové postavičky, mimo jiné Sněhurku a sedm trpaslíků. Mengelemu se její práce líbily a rozhodl se, že pro něj bude pracovat. To jí zachránilo život a de facto i její matce, která byla díky tomu chráněná.

LN Víte něco o tom, jak probíhalo portrétování?

Každý den Dina docházela do ordinace Mengeleho, měla tam malou místnost, kde malovala akvarely. Nejdřív jí řekl: „Vyber si, koho chceš.“ To byl takový jeho test, jestli dokonale zvládne namalovat romské vězně. Výsledek se mu líbil, a tak jí vybral další „objekty“. Její akvarely chtěl použít pro dokumentaci typologie Romů. Zvláštní je, že Dina o lidech, které malovala, nikdy nemluvila. Možná na ty rozhovory zapomněla nebo chtěla zapomenout. Jediný, koho zmiňovala, byla mladá žena Celine. Když přišla do ateliéru, byla hrozně smutná, Dina ji chtěla rozveselit. „Před pár hodinami mi zemřela dvouměsíční dcera,“ řekla Celine a tím konverzace skončila.

LN Po válce se Dině splnil sen, byla svobodná a vyrazila do světa. V Paříži potkala svého budoucího muže výtvarníka Arta Babbitta, který pracoval pro Disneye, mimo jiné na její oblíbené Sněhurce. Společně odjeli do Ameriky, idyla ale brzy skončila. Proč?

Těžko říct, mám jen velmi málo informací o jejím osobním životě. Vím jen to, že se brzy rozvedli a ona se musela postarat o dvě děti. Snažila jsem se dohledat jakékoliv doklady o jejím osobním životě, ale pátrání bylo neúspěšné.

LN Dinin život se změnil v roce 1973, kdy jí napsali z osvětimského muzea, že mají její akvarely. To musel být šok...

Ona asi ani netušila, že se něco dochovalo. Celý cikánský tábor byl zlikvidován, a najednou se vynořila zpráva o tom, že její obrazy se zachránily. Vynesl je z lágru jeden chlapec, pár dnů po osvobození Osvětimi. Na jednu stranu byla určitě ráda, že se akvarely našly, na druhou stranu se jí vrátily vzpomínky na všechny hrůzy. Chtěla své obrazy zpět, ale vedení muzea to okamžitě zamítlo. Akvarely jsou pro ně důležitým dokladem o romské komunitě v Osvětimi a musí tam zůstat.

LN Její případ se probíral v médiích po celém světě. Nakonec se spor dostal na nejvyšší úroveň, projednával se dokonce v americkém Kongresu. Jaký názor měli na spor Poláci?

Byl z toho mezinárodní skandál. Někteří američtí politici dokonce vyhrožovali, že pokud se obrazy nevrátí, tak nás nevezmou do NATO, a šéfredaktor polské Svobodné Evropy Jan Nowak-Jeziorański řval na zástupkyni ředitele osvětimského muzea, že ty akvarely musí vrátit. Jenže hlavní slovo měl Mezinárodní osvětimský výbor a ten řekl jasné ne. Většina Poláků si ale říkala… nějaká Židovka malovala cikány, proč by nás to mělo zajímat?

LN Na začátku pátrání jste se přikláněla spíš na americkou stranu, byla jste pro vrácení akvarelů. Po dvanácti letech, kdy jste pracovala na knize, máte pořád stejný názor?

Teď už si vlastně vůbec nejsem jistá, kdo je v právu. Nesnažila jsem se to rozhodnout. Mým hlavním cílem bylo představit to celé téma – Dinu, akvarely a pozapomenutou kapitolu romského holokaustu. A je jen na čtenáři, jak si to celé přebere. Často se mě lidé ptají: tak nám řekněte – má se to vracet, nebo ne? Ale já nevím.

2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč
2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč

Zúčastněte se volby jména roku 2024 a správně odpovězte na soutěžní otázku.