Aktuální limitované vydání, které bude pokřtěno v sobotu 14. prosince na koncertě Vladimíra Merty v pražské Malostranské besedě za spoluúčasti zvláštního hosta, matky slovenského folku a Mertovy generační vrstevnice Zuzany Homolové, není první reedicí tohoto titulu. Tu první navrhoval publicista Jiří Černý už Gramofonovému klubu Supraphonu vzápětí po první francouzské edici. Tehdy byl jeho nápad zamítnut – vzhledem k historickým souvislostem nastupující normalizace si asi dovedeme představit proč.
  |
Nahrávka se samozřejmě amatérsky rozšiřovala množením na magnetofonové pásky a později na kazety. Respektovaný diskografický server Discogs.com eviduje dokonce jednu „oficiální“ samizdatovou edici na kazetě, vydanou pod značkou Vagus Records / S. T. C. V.
V nových politických poměrech nejprve svůj debut vydal na CD sám Merta na svém labelu ARTeM v roce 1992, kdy z něj udělal část disku s názvem Chtít chytit vítr. Doplnil jej svými nahrávkami z roku 1970, které měly tvořit jeho oficiální – a opět, nikdy nerealizovaný – československý debut. Tak, jak leží a běží, včetně využití původního obalu, vydalo Ballades de Prague na kompaktu až nakladatelství Galén v roce 2009. A nyní tedy bude k dispozici v podobě, která se originálu blíží nejvíc, ve vinylovém formátu.
Protože se ale nezachoval původní studiový pás nahrávky, vycházelo se, stejně jako v případě předešlých reedic na CD, z vinylového exempláře, převedeného do studiového formátu, zvukově upraveného a nově zmasterovaného. Osud alba tedy vlastně není nepodobný řadě dalších slavných alb československé populární hudby, která se musela potýkat s pokusy zcela je vygumovat z povrchu zemského.
Například s Krylovým debutem Bratříčku, zavírej vrátka, který mimochodem soupeří s Metrovou deskou o pozici historicky prvního českého folkového alba. Jsou-li diskografické údaje pravdivé, Ballades de Prague vítězí nad „Bratříčkem“ o pouhé dva měsíce – což je samozřejmě pouhá historická perlička, která s vahou či kvalitou nemá co dělat, tam žádné závody nejsou na místě.
Chlapecký baryton
Album Ballades de Prague obsahuje osm písní. Ze čtyř Mertových vlastních je bezesporu nejznámější Dlouho se mi zdá (známá také jako Chtít chytit vítr). I další tři, Pomeranče Hieronyma Bosche, Malá Julie a III. perníková válka, patří k jeho slavným a dnes už klasickým kouskům.
Někoho možná překvapí, že zbytek alba tvoří lidové písně československé provenience, a to rovnou takové, které zná každé malé dítě: Dobrú noc, Nesem vám noviny, Tálinskej rybník a Kočka leze dírou. V kontextu doby to ale není nic divného: i američtí folkoví písničkáři v čele s Bobem Dylanem, kteří byli Mertovými vzory, na svá alba nahrávali a koncertní programy prokládali tradicionály své země.
Když tedy Merta zpívá Tálinskej rybník, je to vlastně principiálně totéž, jako když Dylan na svůj debut zařadil House of the Risin’ Sun... Nehledě na to, že k folklornímu materiálu naší země Merta sáhl jako první a předešel tak řadu dalších následovníků, pro které byly lidové písně zdrojem vlastních variací, ať to byli Jaroslav Hutka, Pavel Žalman Lohonka nebo Vlasta Redl.
Dnes je těžké se vžít do šoku českých posluchačů, když se k nim v době francouzského vydání Mertovo album dostalo. Jiří Černý s odstupem let v roce 1995 v časopise Folk & Country zavzpomínal: „Žádná z tehdejších českých desek nezněla tak bohatě, třebaže se na nich předváděly technicky zralé big bandy Vlacha, Vobruby a Broma, zatímco Merta si vedle kytary hrál jen flétničky a klavír. Mertův hlas je sice amatérský až do toho ráčkování, bez mikrofonu těžko použitelný – éra jeho operistických a halekavých skotačin přišla až mnohem později – a technicky nespolehlivý, přesto ale přesvědčuje a dojímá. Není v něm špetka rušivé machy, žádná tónová krása pro krásu, kantiléna pro kantilénu, odpich pro odpich. Tisíckrát slyšená slovenská slova a melodie (písně Dobrú noc) se skládají v Mertově,aranžmá‘ do nových, zeširoka otevřených prostorů, jimiž jak po bílém ledě krouží svou doslova volnou, rozjímavou a milostnou jízdu střapatý chlapecký baryton, který bude jednou mnohonásobně dramatičtější a tvárnější, ale nikdy už tak rozechvěle mladý.“
Zbývá ještě osvětlit, jak se vlastně Vladimír Merta k francouzskému nahrávání dostal. Sám v poetickém průvodním textu vypráví, jak při studentském pobytu v Paříži potkal Jana Antonína Pacáka, bubeníka Olympiku, který jej pozval na akci vydavatelství Vogue, s nímž měla jeho kapela podepsat smlouvu. Z francouzského alba Olympiku tehdy sešlo (z pobytu aspoň vytěžil inspiraci pro svoji krásnou píseň Bon Soir Mademoiselle Paris), ředitel vydavatelství nechal „zabrnkat“ Mertu – a byla ruka v rukávě. Něco takového se mohlo stát jen ve „zlatých šedesátých“...
