Rockoví fanoušci mají letos žně - po dvou hubených letech najednou nevědí, kam skočit dříve. Hráli tu Rammstein, Tool a teď, v rámci necelého týdne, Guns N’Roses, Iron Maiden a ve středu také Metallica, která dominovala nabité soupisce.
V Letňanech se hrálo už od druhé odpolední a vedro bylo k posluchačům opět nekompromisní. I přesto se ke čtvrté hodině, když svůj set odstartovalo první velké jméno programu Red Fang, dokázala plocha slušně zaplnit. Jejich intenzivní a se zápalem podaný stoner rock tak měl velmi solidní odezvu.
Z úplně jiného soudku byli Steel Panther. Ti se v žádném případě neberou vážně a ve své tvorbě cíleně zesilují a parodují veškerá klišé glam metalu a zpívají, o čem taky jiném, než o holkách a sexu. Většina kapel se naučí česky pozdravit, tihle muzikanti z Los Angeles se důkladně našprtali hned několik peprných výrazů. Jejich set byl praštěný, naivní, ale proklatě zábavný, vtipný a ani na okamžik se nebral vážně.
Five Finger Death Punch dokázali překonat své démony a stali se jedním z největších jmen moderního metalu. Hrubá, neotesaná hudba, v níž ale zbylo místo na melodie, naživo jak se patří nakopávala. Tady si chválu zaslouží i zvuk, průzračný, ale důrazný i hutný, neskrývající nic podstatného – hlavně tedy sytý vokál charismatického frontmana Ivana Moodyho.
Oproti původnímu rozpisu svůj hrací čas zhruba o deset minut zkrátili, i tak to bylo výborné vystoupení. Five Finger Death Punch je přesně tím typem kapely, která naživo vyloženě rozkvétá, sytí se energií publika a to je motivuje ke skvělým výkonům. Teď ještě najít recept, jak přesně tuhle energii otisknout i do studiových nahrávek…
Existuje vůbec v rámci tvrdé kytarové muziky větší jméno než Metallica? Formace, kterou podle názvu zná snad každý a hit Nothing Else Matters dovede zabroukat i ten, kdo se jinak kytarám vyhýbá, byla pochopitelně hlavním tahákem celého programu.
Čtveřice James Hetfield, Lars Ulrich, Kirk Hammet a Robert Trujillo je dnes kategorie sama pro sebe, v rockovou instituci se proměnila s vydáním pověstného „Černého“ alba a dnes už by pohodlně mohla jet na setrvačník. Nicméně, alba stále točí (a vůbec ne špatná) a svět brázdí bez ustání – když už jim nehází do plánů vidle covid. A přílišnému zakonzervování se brání i na svých koncertech.
Pánové jsou si moc dobře vědomi toho, že jsou to právě jejich fanoušci, tedy rodina, jak Hetfield několikrát poznamenal, kdo je dostal až na vrchol a stále je tam drží. Koncert tak začali ne jak by se dalo čekat na odtažitě velké stage, ale přímo v obklopení fanoušků na předsunutém mostě ve tvaru písmene U.
Tady, doslova na dosah ruky s diváky, odehráli nekompromisní trojici Whiplash, Creeping Death a Enter Sandman. Nesmírně razantní začátek trochu kazil poněkud nepřehledný zvuk, vše se ale srovnalo na hlavní scéně a až do konce vše v tomto ohledu běželo jako na drátkách.
Setlist míchal koncertní tutovky Sad But True, For Whom The Bells Toll, Fade To Black a „povinnou“ Nothing Else Matters, s relativně novými kusy. Při Moth Into Flame došlo na plameny, které by se neztratily ani u německých pyromanů Rammstein, zkoušku časem ustála Dirty Window z proklínané desky St. Anger i hutná Cyanide.
Pro oddané posluchače tu pak byly archivní thrashové hymny jako Trapped Under Ice, Seek & Destroy či Damage, Inc. Nepříliš šťastnou volbou se ukázala být poněkud nevýrazná No Leaf Clover, při níž koncertu poněkud „spadl řetěz“, spolehlivě ho však nahodila hned následující Sad But True a pak už americká formace na tempu a intenzitě nepolevila.
Metallica je instituce, to je bez pochyby. V rámci této doby si ale našla cestu, jak dát fanouškům koncerty, které nepůsobí jen jako hitový kolovrátek. I po více než čtyřiceti letech na scéně je Metallica životná a opravdová až dost.
