Jasná páka byla na začátku 80. let naprosto kultovní kapela, jedna z těch, díky nimž získal proslulost žižkovský Junior klub Na Chmelnici. Byla nepřeslechnutelnou součástí takzvané šedé zóny. Nespadla do undergroundu, ale také nedělala žádné dohody s komunistickým totalitním režimem.
Jejím cílem bylo dělat rockovou muziku, postavenou zčásti na šedesátkovém odkazu kapel typu Rolling Stones, a zároveň využívající prvků tehdy aktuální nové vlny, kterou Jasná páka reflektovala ve zřejmých odkazech tehdy populárních amerických kapel typu Television, Talking Heads anebo B 52's, od nichž převzala skvělý nápad zapojit do aranžmá „ječivé“ dívčí hlasy.
V textech Jasné páky, z nichž některé psal Michal Ambrož, některé zpěvák Vladimír Dáda Albrecht, se sice objevovaly tu a tam nějaké drobné narážky, ale s výjimkou songu Pal vodsuď hajzle, ve kterém kapela ironizovala normalizační hon na „máničky“, vlastně o žádné typické protestsongy nešlo. Jasná páka prostě chtěla hrát normální rock’n’roll a tomu odpovídala i její témata.
Ostatně, i vyhlášení klatby nad kapelou, které se rovnalo její zmínění v nechvalně proslulém článku „Nová“ vlna se starým obsahem a který uveřejnil roku 1983 stranický ideologický časopis Tribuna, se odehrálo na základě citace vlastně politicky nevinné, avšak údajně „vulgární“ písně Špinavý záda (fiktivní autor patrně kolektivně vzniklého článku z ní - navíc chybně - cituje slova „nepije, nekouří, nesolí, ale má to tolik ráda“...ó hrůzo!).
Jasná páka přišla o zřizovatele, tím pádem byla de facto ukončena její činnost. Vladimír Dáda Albrecht se s rockovou muzikou rozloučil definitivně a Michal Ambrož coby nový frontman a zhruba devadesátiprocentní autor kapelu obnovil pod novým zřizovatelem a s novým názvem Hudba Praha. A taky se zcela nově autorsky vyprofiloval, jako skladatel často pomalých baladických skladeb, které by u Jasné páky vůbec neměly šanci, a jako textař pracující s melancholií, jasnými dvojsmysly nebo i naplno řečenými temnými vizemi současnosti. První repertoár Hudby Praha byl nejen nejsilnější v její historii, ale je také pozoruhodným uměleckým odkazem české rockové hudby 80. let.
Michal Ambrož se stal mistrem silného sloganu uvedeného do mrazivého kontextu. Písně typu Je to zlý (“Jen skleněný stěny/ticho jako křik/jinak žádný změny všechno je jen zvyk/můžem si bejt jistý - je to zlý.//Je to zlý/tak jsme si už zvykli/je to zlý“), A tak dál (“A tak se prodíráme temnotou/ke světlu který hoří jako troud/zahoří zasvítí a zhasne zas/a potom tma co vždycky křísí nás//A tak dál…“) nebo Brejličky (“Spadly ti růžový/spadly ti růžový/brejličky/byly už rozbitý/byly už rozbitý/stejně//Je ti teď z toho/je ti teď z toho/trochu zle/vidíš to tak nějak/vidíš to tak nějak/černě“) dokonale vykreslují marast doby, ve které vznikly.
Michal Ambrož ovšem byl skvělým komentátorem společnosti i v následující době. Porevoluční euforii spojenou se skepticismem své generace i svou vlastní skvěle popsal v hitu Máma táta (“Moje máma moje máma/tráva, různej alkohol/A můj táta a můj táta/hodně vostrej rock’n’roll“) a postupující deziluzi třeba v ještě pozdější písni De generace (“De generace de/Za chvíli už tu je/De generace zlá/Za chvíli už mě má// Černý obleky/černý auta/černá budoucnost/černá parta/černý košile/černá doba/všude jen černá/zas a znova“).
Neprožíváme snadnou dobu. Tak přesný komentátor, jakým byl Michal Ambrož, tady bude chybět.
