Neděle 29. ledna 2023, svátek má Zdislava
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Kultura

Provokace, podvratnost a nekorektnost. I přes to v sobě nová kniha Michela Houellebecqa má trochu optimismu

Michel Houellebecq se přece jen trochu posouvá k optimismu foto: Profimedia

Nový Michel Houellebecq vyšel u Flammariona letos v lednu. Ten román, jmenuje se Zničit, má pět set padesát stránek. A je to asi nejrozsáhlejší text, co kdy tenhle (údajně) kontroverzní Francouz, permanentní kandidát na Nobelovu cenu za literaturu, poslal na knihkupecké pulty.
  15:00

Zničit vyšlo v prvním nákladu v počtu tři sta tisíc výtisků a v češtině je nový román k mání od minulého týdne: díky svižnému překladu jeho dvorního překladatele Alana Beguivina. A s doslovem Terezy Matějčkové, nad nímž čtenář žasne stejnou měrou jako nad hlavním soustem: taková injekce provokativního myšlení, taková chuť psát, v tom psaní nastolovat témata k diskusi, otvírat problémy – a sem tam nadhazovat jejich možná, či spíše nemožná řešení. Ale nepředbíhejme. I když…

Blízkost nicoty

Matějčková skloňuje hned v prvních řádcích jako Houellebecqův jasný vzor Arthura Schopenhauera. Hlavně kvůli všem těm prudkým lidským touhám, co nás táhnou jinam, než by měl život jít. V roce 2017 mu Houellebecq věnoval monografii. Jenže osmadvacet let předtím publikoval, tehdy jako ještě úplný no-name, monografii někoho zhola jiného: Howarda Phillipse Lovecrafta, amerického povídkáře žánru weird tales, jednoho z průkopníků moderního hororu ve světové literatuře.

Zlé jazyky se sice Lovecraftovi vysmívají, že jeho dílo se dá spočítat podle rovnice Edgar Allan Poe minus talent rovná se Lovecraft, ale tak snadné to není: HPL možná neuměl tak skvěle beletrizovat, ale rozhodně uměl napříč svými povídkami plus jedním románem (v češtině je to všecko k mání v pěti svazcích) rozvinout a rozprostřít mýtus komplementární, ale spíš alternativní k tomu lidskému.

Podle něj se paralelně s lidskou existencí hlásí o slovo bytosti odjinud, vyplouvají z hlubin oceánu anebo vesmíru, probouzejí se z pekla či nicoty. Houellebecq nemohl dát Lovecraftově monografii přesnější název: Proti světu, proti životu.

Tedy proti jednomu i druhému: proti objektu i subjektu. Proti sobě – i proti všem a všemu, co je kolem. V románu Zničit nastolují intenzivní a neslábnoucí atmosféru hned první věty – básnické obrazy: člověk tu má „pocit, jako by procházel chodbou smrti“, „blízkost nicoty je neobvyklá“. Lovecraftovskou motivikou i konkrétními odkazy je ostatně celý text jasně protkaný: sochy hrůzného tvarosloví, nezbadatelná hlubina kosmu, „oceán slizu“, neznámé jazyky, neznámá božstva a čarodějnictví jako potenciální únik z nehostinné skutečnosti.

Čeho se bát víc, ptá se implicitně Houellebecq: podivně zmutované, mystifikující reality, vrstvené a fantazijně prodlužované sofistikovanými technologiemi, na které přestávají lidský mozek i lidské smysly stačit – anebo nezbadatelné reakce hrdinova já, které hapruje a hroutí se pod nepřestajným tlakem vztahových, rodinných, pracovních a bůhvíjakých dalších proměnných?

Únava a dech

Houellebecqova novinka spojuje dvě linky: veřejnou, politickou – a privátní, milostnou. Ta první pojednává figury na šachovnici v předvečer voleb francouzského prezidenta na přelomu let 2026 a 2027; takže trocha futurismu, prognostiky, která šla Houellebecqovi, pokud jde o francouzský reál všedního dne, potažmo roku, v minulých knihách víc než dobře – třeba v Podvolení, třeba v Serotoninu.

MICHEL HOUELLEBECQ: ZNIČIT

Překlad: Alan Beguivin,

Doslov: Tereza Matějčková, Praha, Odeon 2022, 544 s.

Jsou to ale volby, kde hrají víc obrazy než předobrazy, víc účelově formátované, surově manipulované „zprávy“ než pravdivé informace. Jedna z klíčových postav je hned úvodem v jednom videu, vypuštěném na globální síť, v detailu dekapitována gilotinou. A následují další, postupně čím dál brutálnější akce, a vždycky notně symbolického významu, jako útok na spermabanku nebo na koráb se stovkami uprchlíků. Jako by v tom měl prsty samotný ďábel, belzebub, bafomet, prostě esenciální zlo a negace, které mají za cíl rozsévat nejistotu, klam a zmar.

Ta druhá linka se točí kolem paralyzovaného otce rodiny. Jeho syn je v těch klíčových vztazích: jednak politických, jednak osobních; na první frontě mu to sice docela šlape, na té druhé už ale dávno ztratil všecky body. Se svou ženou žije jaksi ze setrvačnosti, únavy, neschopnosti s tím oboustranným emočním a sexuálním chladem a nezájmem cokoli dělat. Roky, desetiletí. Ona mizí v povrchním ezoteričnu, on v nekonečné práci, cigaretách, alkoholu. Než přijdou vnější rány, řada smrtí.

Ty dva to pak dá znovu, pozvolna dohromady. Jako by je smrt blízkých a nejbližších měla znovu k životu, k nové porci vitality. Všechno to urputné volební snažení sice nedopadne, jak by si na ministerstvu, kde Paul maká jako správce důležitých a ještě důležitějších informací, přáli – ale doma jsou znovu na programu dotyky, polibky, vášnivý sex. Mrtvolný objekt pumpuje novou energii do rozkvétajícího subjektu. Finále je pak melodrama čistě romantického střihu: on nejspíš umírá – ona ho miluje do posledního dechu.

Chvíle nad věčnost

Podobně živelné je to žánrově. Těch pět set padesát stránek by jednoho jistě mohlo hravě nudit – ale nenudí. Houellebecq píše, jak se ve Francii s oblibou nosí: vypráví příběh a souběžně o něm mudruje, dává mu ideový background, rozvíjí ho v desítkách digresí. Nejrůznější povahy: biologické, psychologické, sociologické, teologické, filozofické, ale i výtvarné, literární, básnické. Chvíli dějová linka, na pomezí detektivky, thrilleru a mysteriózního vyprávění; chvíli aforistické, svěží absurdní komikou nabité komentáře nebo lyrické obrazy, šité na snový způsob surrealistické avantgardy.

A samozřejmě taky provokace, podvratnost, nekorektnost. Na planetě je moc lidí, takže šup sem s teorií a praxí nějakého toho ekofašismu nebo rovnou řízené depopulace! Podobně kapitalismus: co proti téhle neřízené střele postavit barikádu levicového extremismu, typu Unabomber, John Zerzan, ale i Marx nebo Rousseau? Pokud je cílem teroristů „zničit moderní svět“, uvažuje v jednu chvíli vypravěč, „nedokázal jim to mít tak úplně za zlé“. Takže i jakýkoli bůh je mimo, aby bylo jasno.

Co zbývá, je tentokrát u Houellebecqa až krystalicky čisté: láska. Naprosto romantická. Duše s tělem v jednom ohni. Monumentální vášeň až za hrob. Kam se hrabou politické čachry nebo virtuální realita, která je k nerozeznání od skutečnosti. Ačkoli Houellebecqova fascinace Lovecraftem trvá, trochu se po těch třiatřiceti letech harmonizovala, posunula z části k optimismu: přetrvala nenávist ke světu, k tomu trpnému, zbídačenému spektáklu, kde si jdou lidé permanentně po krku, v lepším případě po bankovním kontu; ale vyrostl nečekaně upřímný a bohatý cit – k druhému.

Poslední stránky toho románu jsou narvány emocemi k prasknutí. Možná je to autorský záměr: aby zmizely otazníky nad tím, jak to dopadlo v několika vedlejších linkách příběhu, jak se rozvinuly některé nahozené motivy – jak dopadl tenhle, jak si poradila tahle. Racionálně splétaný a rozplétaný part završilo hluboké dojetí. Takže nejen zničit, ale trochu i obnovit. A je fuk, že jenom dočasně. Chvíle je tentokrát u Michela Houellebecqa nad věčnost.

Autor:

Vánoční kolotoč 2022 se dotočil: Jaké dárečky vám udělaly radost?
Vánoční kolotoč 2022 se dotočil: Jaké dárečky vám udělaly radost?

Už po čtrnácté jsme na konci roku roztočili oblíbený Vánoční kolotoč. Opět to bylo velkolepé. Pojďme se za Vánočním kolotočem 2022 ohlédnout a...

Mohlo by vás zajímat