Fanoušci Chadimovy hudby mohou být nicméně spokojeni, protože na albu Svět se rozpadá dostali skutečně vrchovatou porci všeho, co od tohoto originálního a svérázného tvůrce mohou a jistě i chtějí očekávat. Album nepřináší nic zásadně převratného po hudební ani po textové stránce, což ovšem není negativní sdělení.
Chadima je na domácí scéně natolik solitérní v tom, co a jak dělá, že jeho tvorbu vlastně nejen není s kým srovnávat, ale dokonce se jej a jeho hudby netýkají kategorie jako „staré“ a „nové“ nebo „moderní“ a „zastaralé“. Není to podstatné, jeho tvorba je prostě monolitní, jak ve smyslu hudebním, tak coby výpověď o autorově myšlení. A to přesto, že už od osmdesátých let zhudebňuje převážně texty básníka Ivana Wernische a sám píše minimálně. Dobrý výběr básní, jejich zhudebnění, řazení a interpretace z nich vlastně dělají svým způsobem autorská díla.
Reflexe lidského společenství
Asi to není paradox, nýbrž celkem logická věc, že základním textem alba Svět se rozpadá je ten, v němž se titulní sousloví objevuje, a ten je jediný na desce Chadimův. Jmenuje se Čekání na zázrak, a když si jej přečteme, nemuseli bychom vlastně dál mluvit o tématu, které je pro album stěžejní: „Už nerozumím, je-li vůbec čemu / Zářný zítřek odložen / jen kurvy stále stejně / tancují podle nových hesel // Historií nepoučen / opiem lidstva živený / čeká člověk na zázrak / opětovného stvoření // Něco končí, jak se zdá / Nové ještě není / Svět se rozpadá, dá, dá...“
Chadimův pohled kolem sebe je značně potemnělý odjakživa, už v dobách jeho působení ve skupině Extempore jsme mohli z jeho písní číst esenciální zhnusení ze společenské situace. Ale to se příliš nezměnilo ani po roce 1989, Mikoláš Chadima totiž tak úplně nemluví o politice, jeho písně nikdy nebyly prvoplánové protestsongy, vždycky reflektovaly spíš podstatu člověka a jeho společenství než momentální politické zřízení a jeho vrstvy a součásti (výjimkou bylo v 90. letech jen několik explicitních proticírkevních písní, které byly reakcí na události v jeho rodině).
Samozřejmě Chadima nežije ve vzduchoprázdnu, takže to, že od Ivana Wernische převzal báseň Rakve jdou, mj. s ukrutně působivým čtyřverším „Říše mrtvých již dávno zvítězila / na všech frontách / leč mrtví nám dosud posílají / čtyřlístky pro štěstí“, je nepochybně vyprovokováno situací pár set kilometrů na východ od nás. Na druhou stranu třeba Výletní loď variující jeden jediný „odstín šedi pro všechno, co vidíme kolem sebe (“Po celé dny šedošedé / šedým deštěm, šedou mlhou / pluje parník šedošedý / šedý kouř se za ním válí / po hladině šedé řeky“)“, je dost deprimujícím povzdechem muže, který už viděl ze života leccos a rohlíkem ho neopiješ. Bez ohledu na to, zda se s Chadimovými/Wernischovými slovy posluchač/čtenář do detailu identifikuje, nemůže popřít působivost takových obrazů.
MCH TRIO: SVĚT SE ROZPADÁ Vyd. Guerilla Rec. 2022 |
Díky zaříkávačskému podání, jakémusi polo-zpěvu, polo-deklamaci, které patří odedávna k nejsilnějším zbraním Mikoláše Chadimy, ovšem zní až hororově i básně, které by samy o sobě mohly působit spíš ironicky, skoro směšně, jako rodičovský lament Á, tak mladej pán se uráčil..., anebo dokonce utěšeně. Viz před bonusem závěrečnou Ukolébavku, jejíž v podstatě idylická slova s Chadimovým hlasem fungují jak výjev z horečnatého snu.
Byl zmíněn bonus, a ten vlastně dokonale do celého komplexu alba zapadá a dokresluje vlastně zmíněnou nadčasovost Chadimovy tvorby. Je jím Papírový aPsolutno, známá píseň undergroundové skupiny DG 307, apokalyptická vize toho, co by se dalo udělat s prohnilým světem, kdyby byl z papíru a interpret písně měl škrtátko a sirku... Pro dokreslení oné nadčasovosti je třeba dodat, že Milan Hlavsa a Pavel Zajíček píseň složili už na začátku 70. let a Mikoláš Chadima ji s MCH Bandem má v repertoáru od druhé poloviny následující dekády a už na začátku 90. let jednu svoji verzi nahrál a vydal.
Smyčky a improvizace
Chadimova hudba, respektive hudba jeho tria – které mívá proměnné složení a navzdory názvu je zde včetně lídra čtyřčlenné – je z velké části improvizovaná. Pracuje se smyčkami, které rytmizují sekvence nehudebního původu a vytvářejí ruchové plochy. S takovým materiálem pracoval Chadima už v osmdesátých letech, tehdy ještě na analogové bázi, tedy se zacyklenými magnetofonovými pásky; dnes už samozřejmě používá elektroniku, která je zde ale vlastně jen moderním prostředkem ve službách přístupu shodného s tím původním, skoro čtyřicet let starým.
Nad těmito základy pak volně poletují v hudebních pasážích improvizace kytar, často s až destruktivními zvuky, a/nebo dechů, tedy Chadimových saxofonů a trombonu resp. tuby jazzmana Jana Jiruchy. Až na výjimky, jako je skladba Když je v lese hodně hub, znějící skoro až jako romantická balada (což ovšem nabourává další z textové série Wernischových válečných vizí vrcholící v absurdním sarkasmu), se hudební složka doslova zuby nehty brání byť jen náznaku libozvučnosti – a dokonale tak koresponduje s textovým poselstvím, jež finálně dotváří i obal a booklet pracující s výtvarnými pracemi známého jazzového saxofonisty Marcela Bárty.
