Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Mikve se nebojí emocí

Kultura

  10:45
PRAHA - V závěru premiéry současné izraelské hry Mikve ve Stavovském divadle proběhla hledištěm nevídaná vlna emocí. Recenzent by se tudíž měl zamyslet nad tím, proč právě očekávané a vzhledem k realitě „běžně drastické“ osudy žen v židovské ortodoxní společnosti vyvolávají tak silné reakce.

Svěřování v mikvi. Dobrosrdečná mamina Esti (Jana Boušková) se vzpurnou divoškou Miki (Antonie Talacková) foto: ND

Autorkou Mikve je Hadar Galronová, pocházející z ultraortodoxní židovské komunity, a i když by se mohlo zdát, že vztahy uvnitř tohoto společenství i jeho postoj k běžnému životu jsou téma v našem prostředí odtažité, text má jedno velké plus. A tím jsou postavy vybavené bohatou psychologií. Jejich vnitřní autenticita nakonec dokáže téma povýšit na obecnou výpověď o míře lidské svobody a touze po ní, která boří všechny překážky.

Hodnocení LN

****
(čtyři hvězdičky z pěti)
Hadar Galronová:Mikve
Překlad: Ester Žantovská Režie: Michal Dočekal Scéna: Jan Dušek Kostýmy: Zuzana Bambušek-Krejzková Národní divadlo 4. 12.



Obecně se divadlo u nás již dlouhá léta bojí, aby nestvořilo emoce, které by byly takzvaně „přes“. Tvůrci úzkostlivě dbají, aby nedali průchod patosu, v módě je režijní minimalismus, jednoduchý styl nebo na opačné straně přemíra vizuálních ornamentů a drastický naturalismus. Silný účinek Mikve nejspíš spočívá i v záměrně nekorigované košatosti emocí, které volně a přirozeně a i ve vypjatých scénách s minimem exaltovanosti proudí z jeviště do hlediště. A padají na úrodnou půdu.

Režisér Michal Dočekal citlivě rozpoznal, že text nepotřebuje ozvláštňování, jen soustředěné budování významově provázaných situací, naplněných herectvím, které září v sólech i v partnerské souhře. Udržel i komorní ráz hry, efektní výtvarné řešení Jana Duška je výmluvnou metaforou. Provzdušnilo prostor a dodalo mu i jakýsi duchovní rozměr. Jsou to stěny z tenkých „nití“, které vytvářejí dojem koupelnových obkládaček, svírají pravý úhel a člení jeviště na dvě simultánně využívané části: čekárnu a lázeň. „Zdi“ se tyčí do výšky jako neproniknutelná síť, v níž hrdinky uvízly, je tenká, ale mohla by se zaříznout hluboko. Kdesi ve výšce ještě zní živá hra na violoncello jako mrazivý kontrapunkt děje.

První jednání je sledem výstupů, v nichž se budoucí konflikt jen naznačuje, ženy přicházejí do rituální lázně – mikve –, aby se očistily a byly připravené na fyzický styk s mužem. Každá pochází z jiné společenské vrstvy, ale všechny tlachají stejně, řeší nepodstatné detaily a vznikají komické situace. Lázeňská Šošana (Iva Janžurová) drží dekorum a své rozpaky řeší uchichtáváním. I když nadužívání tohoto prostředku u Janžurové někdy vede až k manýře, zde kupodivu nepůsobí rušivě, naopak adekvátně vyjadřuje nejistotu, křečovitou snahu nezaplést se do ničeho a nepřipustit si nic k tělu. To je ostatně problém všech hrdinek této tragikomické hry, problém, který každá řeší po svém a který se plně rozvine v druhém dějství. Esti (Jana Boušková) je poslušná domácí pipka, směšná ve své oddanosti manželovi. Hindi v podání Taťjany Medvecké je sebejistá milostpaní ověšená šperky, rozhodnutá předstírat až do poslední chvíle. Eva Salzmannová hraje Chedvu, manželku despotického muže, jenž se uchází o politickou kariéru. Je zdecimovaná a trpně přijímá svůj osud, ale pak vybuchne jako sopka. Do lázně s sebou vodí dceru, která přestala mluvit (Pavla Beretová). A pak tu jsou Tehíla (Magdaléna Borová) a Miki (Antonie Talacková) – dvě mladé ženy, rozdílné sice temperamentem, ale spojené vzdorem. Každá také svou vzpouru nakonec řeší jinak. Borová Tehíle propůjčila zvláštní jímavost a Talacková Miki zase divokost a vyzývavost. Intimní scény v lázni, kdy se vzájemně svěřují, působí jemně s oparem smutku. Katalyzátorem dění je ovšem Šira, nová lázeňská, v příjemně civilním podání Petry Špalkové věcná a rázná.

Rozklady, nakolik je Mikve feministická a zda nejde jen o laciné působení na city, jsou zbytečné. Nechť se každý divák spolehne sám na sebe a nebojí se emocí, které hra vyvolává. Možná občas přímočarých, ale majících schopnost vyvolat katarzi. Tak proč se něčeho takového zříkat. V každém případě inscenace dokládá, že spolehnout se na herce a dát jim prostor má smysl, tím spíš, že to v činohře ND není vždy tak samozřejmé.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!