LN V Nizozemsku prý spisovatelé patří k celebritám. Musejí se hodně ukazovat a mluvit, místo aby psali?
Většina spisovatelů se chová normálně, berou psaní jako práci. Jistě jsou takoví, kteří se stávají hvězdami proto, jak vypadají nebo jak umějí mluvit. Vadí mi to, pokud to komplikuje publikování lidem, kteří nejsou pohlední ani výřeční. Někdy se o to hádám se svým nakladatelem. Stále víc se od nás očekává, že budeme dělat PR, vystupovat v televizi... U jednoho přítele, který pracuje pro známé nakladatelství, jsem četla vynikající rukopis. Řekla jsem mu: To je výborné, to musíte vydat. A on na to: Ano, ale tomu spisovateli je asi šedesát! Napadlo mě: To musíme být mladí? Musíme dobře vypadat? O co jde? Když je něco dobré, tak to přece má vyjít, a basta.
Dětství strávila ve Španělsku v prostředí hippies, později odešla do Amsterdamu, kde působila na poli informačních technologií. Pracuje na třetí knize - rukopis své prvotiny dosud nepublikovala. S dalšími nizozemskými spisovateli vystoupí na festivalu Café Amsterdam, 16.-18. listopadu v pražském divadle Archa.
Co si myslíte o zábavnosti? Vypravěčka románu Po Valentýnu Rain má smysl pro humor, ale jednou se ostře ohradí proti matčinu obvinění, že s ní není zábava. Říká, že to slovo nesnáší.
Esther J. Endingová
Jenže v originále použije Rain nepřeložitelný výraz „gezellig“. Je velmi nizozemský. Když se Nizozemce zeptáte, co znamená, řekne nejspíš: pohodový, pěkný, příjemný, legrační, zábavný, vřelý... Je to mnohoznačné slovo, svým způsobem krásné. Ale když něco není „gezellig“, není to v pořádku. Rain to připadá prázdné. A je to z její strany otázka: Co opravdu chceš tím slovem říct?
Rainina matka také ráda užívá slovo „oprostit se“. Žije jako hippie ve Španělsku, stále hledá sama sebe, nakonec se oprostí i od svých pěti dětí. Jak vnímáte takovou svobodu?
Každá generace se snaží najít nějaký nový druh svobody, to nikdy neskončí. Ale svoboda té matky je velmi omezená. Hippies měli dobré ideály, za které bych se postavila. Teď ale v Nizozemsku vyšla řada knih, které se snaží podívat na hippies z druhé strany. Karel Marx měl krásné ideje, ale v praxi se zvrtly a nefungovaly. S generací hippies to bylo podobné: „Nepotřebuju peníze, potřebuju jen lásku.“ Ale pak přišli na to, že opravdu potřebují peníze na jídlo. Sama jsem v dětství poznala hodně dětí hippies, které nemusely chodit do školy, protože „život je ta nejlepší škola“. Ale později měli ti lidé hodně problémů se uplatnit a necítili se svobodní ani trochu.
Měla jste sama podobné zkušenosti?
Mí rodiče byli hippies, když jsem byla hodně malá, už nejsou. Matka je teď byznysmenka a vede se jí dobře. Lidé se mě často ptají na autobiografičnost mé knihy, ale zrovna moje matka je velmi pracovitá, na rozdíl od té románové.
Postavy vašeho románu jsou sympatické i kruté zároveň. Například Rainin otčím Juan dětem vymýšlí úžasné pohádky, a jindy je bije do krve.
Chtěla jsem vyjádřit, že nic není černé nebo bílé. Existují rodiče, kteří týrají své děti. Ale ony je milují, protože ti rodiče nejsou jen zlí. To se těžko překonává. Přitom nejbolestnější není, když někdo milovaný ubližuje nám, ale když zraňuje někoho dalšího, koho také máme rádi. Ještě před románem Po Valentýnu jsem napsala asi šedesátistránkovou povídku o sestrách, dvojčatech. Utíkají od otce, který jednu z nich zneužíval. Tak jsem o tomhle dilematu začala uvažovat.
Důsledně se vyhýbáte kladným hrdinům. Myslíte, že neexistují ani v životě?
Nepotkala jsem člověka, který by neměl žádnou temnou stránku. Ale znám lidi, kteří druhým hodně dávají. Ne proto, aby tím něco získali na oplátku, ale protože prostě dávají rádi. To velmi obdivuju.
Vaše hrdinka „staví svůj strach na piedestal“. Je to způsob, jak se přestat bát?
Když strach schováváte, vyroste. A když ho vyslovíte, zmenšuje se. Jakmile strach sdílíme, nejsme sami. A psaní je jeden způsob sdílení. Každá z postav té knihy má chvíli, kdy se smí otevřít, aniž by ji druzí odsuzovali. Také čtenáři, kteří v životě zažili něco podobného jako hrdinové, mi říkali, že jim kniha dala útěchu. Nebo jiný příklad: s čímkoliv se dnes člověk trápí, obvykle to najde na internetu. Zjistí, že někomu jinému se to děje taky, a to je dobré.
Na internetu, ovšem hlavně na nizozemských stránkách, lze najít i termín „Kalimero komplex“. Tak označil ve vaší knize Raininu zranitelnost její přítel. Je to holandské sousloví, anebo váš vynález?
Donedávna jsem si byla jistá, že jsem „Kalimero komplex“ vynalezla. Na Googlu to ale vypadá, že se stal v Holandsku docela populárním. Vážně bych ráda věřila, že všichni ti lidé četli mou knihu. Možná požádám nizozemskou Wikipedii, aby na mě udělala odkaz...
Rain v jedné chvíli říká, že náboženství je prozac. Souhlasíte?
V určitém smyslu ano. Měla jsem na mysli takový ten jas v očích - Rain v té pasáži mluví o tom, že se závislí na heroinu dávají po vyléčení k jehovistům. Náboženství může být droga. Ale to se netýká jen náboženství. V knize, kterou píšu teď, to souvisí s mentalitou skupiny. Může to být i fašismus. Neříkám, že to je totéž. Jde jen o ten pocit „jak my všichni věříme“, z kterého vzniká jakýsi prozac efekt.
Co když se ale společnost semkne proti určitému náboženství?
Mám ve Španělsku muslimského přítele a mluvíváme o tom. V Nizozemsku je hodně muslimů. Před třemi lety zabil jeden šílenec, muslim, Thea van Gogha. Nizozemský tisk obvinil paušálně všechny muslimy. Dva roky předtím zabil pravicového politika Pima Fortuyna levičák, ale v jeho případě k žádnému skupinovému zatracení nedošlo. Podobně jako muslimy bychom přece mohli obviňovat levicové vegetariány! V naší společnosti teď vládne nebezpečné napětí, ačkoliv se zdá, že je klid. Myslím, že kdyby dnes někoho zabil muslim, nastalo by peklo. Zrovna píšu o něčem podobném v knize o squatterech, kteří si společně budují dům a stále víc se fašizují. A jednu skupinku označí za póvl a chtějí je vyhnat... Odsuzovat jednu skupinu lidí je zkrátka jednoznačný omyl.
Je pro vás psaní způsob, jak se k takovým omylům postavit?
Momentálně o takových věcech píšu. Odejít někam do ztracené části světa a konat dobro by bylo vznešenější než psát knihy. Ale psaní je moje vášeň, to chci opravdu dělat. Nemám patent na to, abych měnila svět. Myslím si, že kniha může aspoň připomenout něco, na co jsem sama hodně zapomínala: Přemýšlej o věcech dvakrát, a teprve pak se rozhoduj. V knize, kterou právě píšu, se učitel v hodině ptá: Je ta čára na tabuli rovná, anebo křivá? A hlavní hrdinka si myslí: Vypadá, že je mírně zakřivená. Ale všichni zvedají ruce a říkají: Je rovná! A v tu ránu ona začne pochybovat a řekne si: Asi se pletu, je rovná. A zvedne ruku s nimi. O tom mluvím. Nechci lidi nic učit, každý má dost rozumu. Literatura může jen pomáhat vidět věci z druhé strany.
