Čtvrtek 25. dubna 2024, svátek má Marek
130 let

Lidovky.cz

MINIRECENZE: Rozhárané TajMo, migrantské blues a zdařilá pocta navrch

Kultura

  12:00
Téměř ve stejnou dobu vydali nová alba nejvýznamnější představitelé bluesového písničkářství, které v 90. letech výrazně poznamenalo hudební scénu. A do nové produkce promluvil i jejich patron, slavící v těchto dnech úctyhodné životní jubileum.

Keb´ Mo´ & Taj Mahal foto: Concorde

TAJ MAHAL & KEB ́ MO ́: TajMo
Concord Music Group 2017
Tohle album viselo ve vzduchu vlastně dlouhá léta, přestože se o něm konkrétně mluvilo jen pár měsíců. Letošní pětasedmdesátník (půlkulatiny oslaví příští týden) Taj Mahal je jedním z mála bluesmanů své generace, kteří se nikdy nedrželi striktně žánru a dělali výlety i velmi daleko za ně. A zároveň je jakýmsi kmotrem celé generace bluesových písničkářů, která o sobě dala vědět v 90. letech. A Keb ́ Mo ́ je jedním z jejích vůdčích představitelů, podobně nedogmatickým bluesmanem a celoživotním Mahalovým obdivovatelem.

Přestože by člověk čekal, že album dvou multiinstrumentalistů, jejichž doménou jsou především akustické strunné nástroje, tehdy hlavně všechny druhy kytar, ale i banjo nebo ukulele, vtipně nazvané TajMo, bude víceméně bluesovým jamem dua, rozhodně (jen) jím není. Hned v otvíráku Don ́t Leave Me Here se do písničky obuje celá kapela i s klávesami a dechy, lahůdkou je mistrovská foukačka další legendy Billyho Branche.

Kromě bluesových čísel tu znějí i afrokubánské rytmy v písničce Soul nebo překvapivý cover songu britských rockerů The Who Squeeze Box, překopaný do louisianského stylu zydeco. Přestože všechny nahrávky jsou mistrovské a povyšují je i další zajímaví hosté (např. Bonnie Raitt v úloze backvokalistky v závěrečné předělávce písně Johna Mayera Waiting On The World To Change), je těch výrazových přemetů možná až přespříliš. Nadšení Taj Mahala a Keb ́ Mo ́a ze společné práce a vzájemného chrlení bezhraničních nápadů lze pochopit, silný producent jim ale přece jen trošku, trošičku mohl přitáhnout uzdu.

Eric Bibb

ERIC BIBB: Migration Blues
Stony Plain Records 2017
Eric Bibb je bluesmanem ze stejného vrhu jako Taj Mahal nebo Keb ́ Mo ́, je ovšem za prvé o dost stylovější, za druhé má blízko k folkové scéně. A to nejen tím, jaké písně hraje a v jaké „partě“ se pohybuje, ale také svými postoji. Bluesmani se obvykle politicky příliš neangažují, Bibb naopak neváhá tu a tam situaci písní nebo slovem okomentovat. Toto album je zatím nejsilnějším důkazem jeho, s nadsázkou (a bez ironie) řečeno, čtení novin.

Bibb na albu svých i převzatých písní nabízí různé pohledy na dnes tolik diskutovanou migraci a přichází například s paralelami exodu černého obyvatelstv na jihu Spojených států v době hospodářské krize se současným útěkem Syřanů do Evropy. Je si pochopitelně vědom i toho, že drtivá většina současných Američanů má vlastně migrantské kořeny - a svědčí o tom i jejich hudba, ať je to právě blues, pocházející z Afriky, nebo třeba cajun (v jehož stylu tu najdeme instrumentálku La Vie Est Comme Un Oignon), tedy hudba francouzských osadníků Louisiany.

Do konceptu Bibbovi zapadají i dvě velmi slavné písně klasiků folkového protestsongu: Masters of War Boba Dylana (kterou podává s opravdu velmi temným cítěním) a This Land is Your Land Woodyho Guthrieho. Přestože Bibb pracuje s různými styly, díky komorní podstatě nahrávky drží celá deska krásně pohromadě. A přes celkové ladění díky přirozenému projevu i rukopisu ani za mák nešustí papírem novinových úvodníků.

Guy Davis & Fabrizio Poggi

GUY DAVIS & FABRIZIO POGGI: Sonny & Brownie’s Last Train
M.C. Records 2017
S alby poct hudebním legendám většinou bývá potíž - posluchač se musí chtě nechtě ptát, jaký má smysl přehrávat jednou nahrané, zvlášť pokud jsou ony předělávky záměrně ve stylu originálu. Před touhle otázkou nemá smysl se otáčet zády ani v případě tohoto alba, jedním dechem ji ale je v rámci spravedlnosti potřeba zrelativizovat. Americký kytarista Guy Davis (další z oné „party“ křísitelů bluesové tradice, o kterých jsme se dozvěděli v 90. letech) se svým parťákem, italským harmonikářem Fabriziem Poggim, natočili prostě bez všech komentářů krásnou a autentickou desku.

Vůbec nevadí, že jde o poctu jedné z nejslavnějších bluesových dvojic, harmonikáři Sonnymu Terrymu a kytaristovi Browniemu McGheemu, že si oba vesměs „vypůjčují“ jejich hráčské styly i stavbu kooperace dvou nástrojů a dvou hlasů v duu, a že do písniček z jejich zpěvníku v podstatě nijak nezasahují. V jejich podání není ani stopa kalkulu (ostatně, jaký by mohl být kalkul v hraní těch desítky let starých songů...?), naopak, z nahrávky jako bychom přímo slyšeli příslovečné smeknutí klobouků obou protagonistů před jejich předchůdci.

Nová je jen úvodní písnička, která dala albu jméno: Sonny and Brownie’s Last Train. Tu napsal Guy Davis jako svůj osobní vzkaz svým vzorům, s ohlasovými motivy v instrumentaci (právě tady Poggiho foukačka poprvé na albu zahouká jako vlak, což byl oblíbený fór Sonnyho Terryho). Vyznání pak končí slovy: „Goodbye Sonny. Goodbye Brownie. See you on the other side.“ Jistě netřeba překládat.

Autor:

Svatý grál na suchou kůží na nohou. Přečtěte si, co vám pomůže!
Svatý grál na suchou kůží na nohou. Přečtěte si, co vám pomůže!

30 uživatelů eMimina mělo možnost otestovat krém na nohy od Manufaktury z kolekce Louka. Pomohl vám na suchou a hrubou pokožku chodidel? Přečtěte...