Asi každý, kdo už měl alespoň jednou v minulosti s Brad Mehldau Triem tu čest, si při prvním zběžném poslechu aktuálního alba řekne, že „tady něco nehraje“ - přesněji řečeno „hraje, ale jinak“. Skutečně, výrazná změna se odehrála na postu bubeníka, kde po deseti letech Španěla Jorgeho Rossyho nahradil Jeff Ballard. Nejen s leadrem, ale i s kontrabasistou Larrym Grenadierem si okamžitě padli do noty. Není divu. Ballard je jednak zkušený hudebník, jednak s Grenadierem už kdysi spolupracoval v triu Fly saxofonisty Marka Turnera, jsou tedy staří známí a vědí, co jeden od druhého očekávat.
Změna u bicích dala Mehldauově hudbě nový, dříve zřídka slýchaný rozměr, kdy značně introvertní a především s detaily si vyhrávající rytmika velmi často přechází v opravdový jazzový, energií nabitý groove. Především díky tomu je Day Is Done doposud vůči nespecializovaným posluchačům asi nejvstřícnějším albem (nepočítáme-li úspěšné, avšak z triové mehldauovské diskografie vybočující Largo). A to i přesto, že jinak se podstata Mehldauovy hudby nikterak výrazně nezměnila.
„Zplnoprávnění“ Beatles, Paul Simon i Nick Drake
Mnoho už se napsalo o Mehldauově návaznosti na klasická klavírní tria Billa Evanse či Keithe Jarretta, stejně jako jeho inspiraci evropskou vážnou hudbou (ta je ostatně patrná na celé jedné větvi soudobého amerického jazzu, dokonce by bylo lze hovořit o trendu).
Je ovšem na místě zdůraznit i Mehldauovu zálibu v žánrech, obecně považovaných za „lehčí“, tedy v popu a rocku. Ta se odráží do výběru repertoáru jeho tria i sólových koncertů. Z Mehldauovy bohaté diskografie - i z tohoto alba - si snadno odvodíme jména jeho favoritů: všechna čtyři jména, jež čteme mezi autory skladeb alba Day Is Done, totiž už v minulosti minimálně jednou, většinou však vícekrát „vytěžil“.
Platí to o Beatles (tentokrát sólová klavírní verze Martha My Dear a krásně členitá a překvapivou improvizací rozvedená She's Leaving Home - připomeňme ale třeba i letitou verzi Blackbird), Paulu Simonovi (zde 50 Ways To Leave Your Lover s klíčovým basovým partem, v minulosti trio zpracovalo jeho velehit Still Crazy After All These Years), o pozapomenutém, předčasně zemřelém britském písničkáři Nicku Drakeovi (skladba Day Is Done dala novému albu jméno, v několika verzích Mehldau dříve nahrál jeho píseň River Man) i skupině Radiohead (skutečně našlápnutá verze jejich skladby Knives Out album slibně otevírá, do zpěvníku mámivého Thoma Yorkea a spol. Mehldau sáhl už dvakrát, hlavně po nejznámějším hitu Paranoid Android).
Melodické, harmonické i rytmické bohatství, kterým dokázalo Mehldauovo trio tyto skladby opentlit, bezesporu kráčí ve stopách té nejlepší tradice zpracování standardů v jazzu, jen místo Gershwina či Berlina je základem nových aranžmá i improvizací hudba autorů o jednu, dvě, ba až tři generace mladších - a pro jazz tím pádem jaksi „zplnoprávněných“.
