Mistr levotočivé zatáčky a spol.

Kolekce obrazů z československých velvyslanectví se před časem vrátila na ministerstvo zahraničních věcí a tam čeká, kdy a jestli vůbec o ně někdo projeví zájem. Je docela zajímavé sledovat, co mohlo, nebo naopak nemohlo projít „přísným“ sítem byrokratů v průběhu několika desítek let socialismu.

Jde především o krajiny, zátiší a figurální motivy, v některých případech angažované. V jiných o jakékoliv političnosti nemůže být řeč. A co mají tyto obrazy společného? Asi hlavně to, že jejich kvalita sotvakdy vybočí z šedivého průměru, ať už směrem nahoru, či dolů.

Samozřejmě že si na ministerstvu nevybírali díla, která by snad jenom náznakem mohla mít něco společného s jakoukoliv avantgardou. Jen v mizivém procentu šlo však o vyslovený socialistický realismus. Výstava nicméně bohužel dokládá, že se k němu snížili i velmi zajímaví a originální malíři.

Například jeden z nejosobitějších českých surrealistů Vojtěch Tittelbach došel v 50. letech k obrázkům ze života pionýrů plných radosti a budovatelského veselí. Takové uklouznutí je velmi zrádné, už se mu totiž ani později nepodařilo plně navázat na periodu třicátých let. Jaroslav Grus, známý jako „mistr levotočivé zatáčky“, který své pozdní krajiny sekal jako na běžícím pásu, je zastoupen i na jeho poměry opravdu slaboučkou studií stavby továrny. Typický socialistický realismus představuje B. S. Urban, který se jel inspirovat budováním poválečné Varšavy. Přitom někteří malíři (například František Hudeček, který však v této kolekci není) přistoupili k obdobným tématům s nevšední invencí.

Od Jana Smetany, který se celý život nezpronevěřil svým názorům, si úředníci vybrali jen okrajové obrázky, i když jeho ateliér byl plný kvalitního umění. Skutečně půvabný je z celé výstavy snad jen Bauchův Portrét dívky. Přitom však nepatří k autorovým špičkovým dílům. Překvapivě přijatelně působí hodně pozdně „fauvistické“ krajiny Vladimíra Šolty, které jsou namalovány živým rukopisem a zdá se, že dokonce s chutí. Ne zrovna prvotřídní malba Františka Jiroudka přece jen dokládá, že přes všechny možné výhrady zůstal až do konce života zručným malířem.

Jako vždy nevybočí z nudy Josef Kilián, „Špála pro chudé“. To vlastně platí i o Václavu Haisem, kterému však aspoň nechybělo malířské nadání. Představitelem absolutního průměru je Jaroslav Paur. Václav Sivko, který byl ve čtyřicátých letech blízko Skupině 42 a patří k pozoruhodným umělcům čtyřicátých až šedesátých let, je zastoupen studií jakési příšerné válcovny plechu.

 Výstava je zajímavou sondou spíš sociologického než uměleckohistorického významu. Mohla by se nekonečně rozšířit, kdyby se vytáhly „skvosty“ z České pojišťovny a dalších institucí. Ukázalo by se, jakým brakem byly úřady zásobeny a jak se za socialismu dařilo obchodu s druhořadým zbožím. To ovšem neznamená, že se to neděje i nadále.