* LN Píšete pod pseudonymem Kluun, váš románový hrdina se jmenuje Stijn. Byla za tímto krokem snaha poněkud zmírnit autobiografičnost vašich románů?
Už poměrně brzy jsem se rozhodl, že kniha nebude autobiografií, ale románem. Kdybych napsal autobiografii, tak bych musel vyprávět všechno naprosto přesně tak, jak se to odehrálo, nesměl bych nic zdramatizovat, nic zjednodušit a musel bych také tlumočit každý dialog doslova. To nešlo a také jsem to tak nechtěl. Chtěl jsem sdělit podstatu toho, jak jsem ty dva roky prožíval. Chtěl jsem, aby to byla syrová pohádka o síle lásky, která nakonec zvítězí nade vším: nad egem, chtíčem, žárlivostí, rakovinou, a dokonce nad smrtí. Tím, že jsem vytvořil postavy Stijna a Carmen, jsem získal svobodu, abych ten příběh mohl vyprávět tak, jak se mi jako spisovateli zdál nejlepší. Tak je v příběhu mnohé, co se neodehrálo nebo odehrálo jinak. Celý příběh z Miami se například vůbec neodehrál tak, jak je napsán. Ale Stijnovy pocity a frustrace ovšem byly přesně ty moje, a i když se poprsí a fotbalu určitě neštítím, tak jimi nejsem tak posedlý jako Stijn. Celá ta Stijnova posedlost poprsím se mi zdála nutná k tomu, abych tomu kontrastu s rakovinou prsu dodal říz.
* LN Jak na vaše díla reagovali nejbližší příbuzní a přátelé?
Všem jsem dal rukopis předem. Ne, že by v něm mohli něco měnit, ale aby předem věděli, co se brzy objeví na pultech knihkupectví. Vedli jsme spolu hodně citově vypjatých rozhovorů, ale kromě jedné dívky, která byla v knize modelem pro Natašu, s tím neměl nikdo problém. Lidem se to zdálo syrové, ale zároveň upřímné, a co je nejdůležitější, připadalo jim, že příběh je poctou Judith - v knize Carmen. Judithina matka a bratr jsou na knihu hrdí, byli i na mé svatbě s Nathalií - v knize Roos - a každý týden si voláme. Je to především vnější svět, lidé, kteří nás s Judith neznali a kteří pokládají etické otázky při psaní podobných knih.
* LN První román měl velký úspěch. Tlačil na vás nakladatel hodně, abyste napsal pokračování, nebo si do takovýchto věcí nenecháte nijak mluvit?
Ne. Když jsem byl s dcerou Evou - v knize Luna - v Austrálii, půl roku poté, co Judith zemřela, začal jsem s konceptem toho, z čeho se nakonec vyklubal Třetí poločas a Time out. Pro mě to byl jeden ucelený příběh, který jsem chtěl vyprávět. Time out byl už zpola hotový, když Třetí poločas ještě ani neležel na pultech - příběh neskončil smrtí Carmen. Poslední věta Time outu, „budoucnost opět začala“, byla už v konceptu, který jsem napsal v Austrálii koncem roku 2001. Obě knihy klidně mohly být jedním románem.
* LN Inspirací při psaní je vám prý spíše fotbal a hudba. Jak moc jste se zajímal o literaturu předtím, než jste sám začal psát?
Průměrně. Čítával jsem tak pět deset knih ročně, především o dovolených. Houellebecqa, Nicka Hornbyho, Breta Eastona Ellise, Grunberga a abych si naklonil české čtenáře, tak také Kunderu.
* LN Nyní jste etablovaným autorem - nenudí vás někdy už toto postavení?
Naopak! Co může být hezčího než že jako spisovatel dostáváte e-maily, plácají vás po zádech a zvou vás v hospodách na pivo, protože chtějí poděkovat za to, že jste je svou knihou zasáhl do srdce. A, ach, ten jeden nepříjemný novinář, čtenář nebo pisatel e-mailu za měsíc, který mi chce sdělit, že jsem největší hajzl pod sluncem, to k tomu beru nádavkem...
* LN Doporučil byste zavedení eutanazie rovněž v dalších zemích?
Ano. Hned. Respektuji názor lidí, kteří se z náboženských důvodů domnívají, že pouze Bůh smí ukončit život člověka, ale věřím, že Bůh si přál, abychom my sami měli svobodu žít svůj život, jak si přejeme a dokdy si to přejeme. Díky eutanazii mohla moje žena ještě jednou ve svém životě učinit rozhodnutí. To, že jsem byl s ní, když umírala, a umírala s úsměvem na rtech, byl pro mě snad ještě silnější zážitek než narození dcer. Od té doby se také už smrti nebojím. Eutanazie, měřeno přísnými právními předpisy, je právem založeným na soucitu a respektu.
* LN Těšíte se, nebo se spíš děsíte toho, až si dcery vaše romány jednou přečtou?
Něco mezi tím, ale nebojím se toho. Zvláště Evu, moji nejstarší dceru, kniha nejspíš velmi zasáhne. Jsem přesvědčen, že mou lásku cítí do hloubi duše, a pokud tu knihu bude zanedlouho číst správně, bude cítit i mou lásku ke své zesnulé matce. Láska je důležitější než striktní dodržování pravidel - co se má, a co ne.
* LN Proč jste se stal organizátorem akce NightWriters?
Chci ukázat, že literatura je napínavá a sexy. Spisovatelé jsou vlastně noví umělci. Někteří jsou vzdělaní, jiní jsou rock'n'rolloví, další jsou prostě mile trhlí, ale všichni nám určitě mohou říct víc než hvězdy laciných seriálů nebo levý bek Ajaxu, které denně vídáme v televizi. NightWriters je vlastně takové psaní na scéně. Podobně jako existují baviči, kteří jako sólisté dovedou zaujmout široké publikum a kteří přenesli smích z divadel do hospod, a tím zaujali mnohem mladší publikum. My to takhle děláme s knihami. A funguje to.
* LN Máte stále dost témat pro své sloupky a fejetony?
Podívejte se na mé webové stránky. Každý den čtu nebo vidím věci, které mě inspirují. Někdy jsou to nesmysly a absurdnosti, někdy báječné povrchní věci jako randění, chození za zábavou, fotbal a koncerty, a někdy jsou to věci hluboké. Jediné, co nikdy nedělám, je úplné odsouzení lidí, kteří napíšou knihu, natočí film, cédéčko a tak dále. Když se mi něco nelíbí, tak o tom nepíšu. Raději píšu o tom, co se mi na lidech líbí a co dělají.
* LN Jaká je nejdůležitější rada z vaší knihy Pomoc, přivedl jsem manželku do jiného stavu?
Nechte ženy, aby si samy určily, jak chtějí rodit, a ne jako v Nizozemsku - že zdejší systém a porodníci a sociální pracovníci předepíší, že se všechno musí odehrávat přirozeně, čti: se spoustou bolesti. Myslím, že za sto let se budeme se soucitem dívat na kulturu porodů dnešní doby, v níž je uctívána bolest. Jak středověké.
* LN Spolupracujete na filmové podobě svého románového debutu? Jak velký vliv na její konečné vyznění máte?
Minimální. Nechci se do toho příliš míchat. Když se spisovatel příliš intenzivně zabývá filmem, tak se posadí na křeslo režiséra, a pak se film stane kompromisem. Vyhradil jsem si právo veta na scénář, výběr režiséra a obsazení, ale sám nebudu spolupracovat při psaní scénáře a nebudu určovat, kdo, co a jak má dělat.
* LN Na závěr jedna fotbalová otázka. Za jeden z nejhezčích fotbalových zápasů, které jsem kdy viděl, považuju ten z EURA 2004, kdy Česká republika vyhrála nad Nizozemskem 3:2. Předpokládám ovšem, že vám se asi kvůli konečnému výsledku zas tak nádherný nezdál...
Ale jo! Jasně, že bych to raději byl viděl naopak, ale je to rozšířené nedorozumění - že si lidé zapamatují vítěze mistrovství světa a Evropy a jejich výsledky. Lidé si zapamatují výjimečné zápasy a mužstva: Nizozemsko 1974, Brazílie 1982, Francie 1984, Dánsko 1986 a samozřejmě Česko 2004. Výhra je dobrá pro nacionalistické pocity, které samozřejmě máme všichni. Ale ten zápas, co skončil 3:2, byl právě takovým výjimečným zápasem mistrovství Evropy, takže na něj oba můžeme být hrdí.
Už poměrně brzy jsem se rozhodl, že kniha nebude autobiografií, ale románem. Kdybych napsal autobiografii, tak bych musel vyprávět všechno naprosto přesně tak, jak se to odehrálo, nesměl bych nic zdramatizovat, nic zjednodušit a musel bych také tlumočit každý dialog doslova. To nešlo a také jsem to tak nechtěl. Chtěl jsem sdělit podstatu toho, jak jsem ty dva roky prožíval. Chtěl jsem, aby to byla syrová pohádka o síle lásky, která nakonec zvítězí nade vším: nad egem, chtíčem, žárlivostí, rakovinou, a dokonce nad smrtí. Tím, že jsem vytvořil postavy Stijna a Carmen, jsem získal svobodu, abych ten příběh mohl vyprávět tak, jak se mi jako spisovateli zdál nejlepší. Tak je v příběhu mnohé, co se neodehrálo nebo odehrálo jinak. Celý příběh z Miami se například vůbec neodehrál tak, jak je napsán. Ale Stijnovy pocity a frustrace ovšem byly přesně ty moje, a i když se poprsí a fotbalu určitě neštítím, tak jimi nejsem tak posedlý jako Stijn. Celá ta Stijnova posedlost poprsím se mi zdála nutná k tomu, abych tomu kontrastu s rakovinou prsu dodal říz.
* LN Jak na vaše díla reagovali nejbližší příbuzní a přátelé?
Všem jsem dal rukopis předem. Ne, že by v něm mohli něco měnit, ale aby předem věděli, co se brzy objeví na pultech knihkupectví. Vedli jsme spolu hodně citově vypjatých rozhovorů, ale kromě jedné dívky, která byla v knize modelem pro Natašu, s tím neměl nikdo problém. Lidem se to zdálo syrové, ale zároveň upřímné, a co je nejdůležitější, připadalo jim, že příběh je poctou Judith - v knize Carmen. Judithina matka a bratr jsou na knihu hrdí, byli i na mé svatbě s Nathalií - v knize Roos - a každý týden si voláme. Je to především vnější svět, lidé, kteří nás s Judith neznali a kteří pokládají etické otázky při psaní podobných knih.
* LN První román měl velký úspěch. Tlačil na vás nakladatel hodně, abyste napsal pokračování, nebo si do takovýchto věcí nenecháte nijak mluvit?
Ne. Když jsem byl s dcerou Evou - v knize Luna - v Austrálii, půl roku poté, co Judith zemřela, začal jsem s konceptem toho, z čeho se nakonec vyklubal Třetí poločas a Time out. Pro mě to byl jeden ucelený příběh, který jsem chtěl vyprávět. Time out byl už zpola hotový, když Třetí poločas ještě ani neležel na pultech - příběh neskončil smrtí Carmen. Poslední věta Time outu, „budoucnost opět začala“, byla už v konceptu, který jsem napsal v Austrálii koncem roku 2001. Obě knihy klidně mohly být jedním románem.
* LN Inspirací při psaní je vám prý spíše fotbal a hudba. Jak moc jste se zajímal o literaturu předtím, než jste sám začal psát?
Průměrně. Čítával jsem tak pět deset knih ročně, především o dovolených. Houellebecqa, Nicka Hornbyho, Breta Eastona Ellise, Grunberga a abych si naklonil české čtenáře, tak také Kunderu.
* LN Nyní jste etablovaným autorem - nenudí vás někdy už toto postavení?
Naopak! Co může být hezčího než že jako spisovatel dostáváte e-maily, plácají vás po zádech a zvou vás v hospodách na pivo, protože chtějí poděkovat za to, že jste je svou knihou zasáhl do srdce. A, ach, ten jeden nepříjemný novinář, čtenář nebo pisatel e-mailu za měsíc, který mi chce sdělit, že jsem největší hajzl pod sluncem, to k tomu beru nádavkem...
* LN Doporučil byste zavedení eutanazie rovněž v dalších zemích?
Ano. Hned. Respektuji názor lidí, kteří se z náboženských důvodů domnívají, že pouze Bůh smí ukončit život člověka, ale věřím, že Bůh si přál, abychom my sami měli svobodu žít svůj život, jak si přejeme a dokdy si to přejeme. Díky eutanazii mohla moje žena ještě jednou ve svém životě učinit rozhodnutí. To, že jsem byl s ní, když umírala, a umírala s úsměvem na rtech, byl pro mě snad ještě silnější zážitek než narození dcer. Od té doby se také už smrti nebojím. Eutanazie, měřeno přísnými právními předpisy, je právem založeným na soucitu a respektu.
* LN Těšíte se, nebo se spíš děsíte toho, až si dcery vaše romány jednou přečtou?
Něco mezi tím, ale nebojím se toho. Zvláště Evu, moji nejstarší dceru, kniha nejspíš velmi zasáhne. Jsem přesvědčen, že mou lásku cítí do hloubi duše, a pokud tu knihu bude zanedlouho číst správně, bude cítit i mou lásku ke své zesnulé matce. Láska je důležitější než striktní dodržování pravidel - co se má, a co ne.
* LN Proč jste se stal organizátorem akce NightWriters?
Chci ukázat, že literatura je napínavá a sexy. Spisovatelé jsou vlastně noví umělci. Někteří jsou vzdělaní, jiní jsou rock'n'rolloví, další jsou prostě mile trhlí, ale všichni nám určitě mohou říct víc než hvězdy laciných seriálů nebo levý bek Ajaxu, které denně vídáme v televizi. NightWriters je vlastně takové psaní na scéně. Podobně jako existují baviči, kteří jako sólisté dovedou zaujmout široké publikum a kteří přenesli smích z divadel do hospod, a tím zaujali mnohem mladší publikum. My to takhle děláme s knihami. A funguje to.
* LN Máte stále dost témat pro své sloupky a fejetony?
Podívejte se na mé webové stránky. Každý den čtu nebo vidím věci, které mě inspirují. Někdy jsou to nesmysly a absurdnosti, někdy báječné povrchní věci jako randění, chození za zábavou, fotbal a koncerty, a někdy jsou to věci hluboké. Jediné, co nikdy nedělám, je úplné odsouzení lidí, kteří napíšou knihu, natočí film, cédéčko a tak dále. Když se mi něco nelíbí, tak o tom nepíšu. Raději píšu o tom, co se mi na lidech líbí a co dělají.
* LN Jaká je nejdůležitější rada z vaší knihy Pomoc, přivedl jsem manželku do jiného stavu?
Nechte ženy, aby si samy určily, jak chtějí rodit, a ne jako v Nizozemsku - že zdejší systém a porodníci a sociální pracovníci předepíší, že se všechno musí odehrávat přirozeně, čti: se spoustou bolesti. Myslím, že za sto let se budeme se soucitem dívat na kulturu porodů dnešní doby, v níž je uctívána bolest. Jak středověké.
* LN Spolupracujete na filmové podobě svého románového debutu? Jak velký vliv na její konečné vyznění máte?
Minimální. Nechci se do toho příliš míchat. Když se spisovatel příliš intenzivně zabývá filmem, tak se posadí na křeslo režiséra, a pak se film stane kompromisem. Vyhradil jsem si právo veta na scénář, výběr režiséra a obsazení, ale sám nebudu spolupracovat při psaní scénáře a nebudu určovat, kdo, co a jak má dělat.
* LN Na závěr jedna fotbalová otázka. Za jeden z nejhezčích fotbalových zápasů, které jsem kdy viděl, považuju ten z EURA 2004, kdy Česká republika vyhrála nad Nizozemskem 3:2. Předpokládám ovšem, že vám se asi kvůli konečnému výsledku zas tak nádherný nezdál...
Ale jo! Jasně, že bych to raději byl viděl naopak, ale je to rozšířené nedorozumění - že si lidé zapamatují vítěze mistrovství světa a Evropy a jejich výsledky. Lidé si zapamatují výjimečné zápasy a mužstva: Nizozemsko 1974, Brazílie 1982, Francie 1984, Dánsko 1986 a samozřejmě Česko 2004. Výhra je dobrá pro nacionalistické pocity, které samozřejmě máme všichni. Ale ten zápas, co skončil 3:2, byl právě takovým výjimečným zápasem mistrovství Evropy, takže na něj oba můžeme být hrdí.
