Vůbec první český koncert bývalého frontmana slavné ostrovní kapely a sudičky stovek současných "kytarovek" The Smiths jej zastihl coby čerstvého padesátníka v zádech s novinkou Years of Refusal, nejrozhodnější deskou kariéry.
V Praze vystoupil v neobvykle komorním prostředí Divadla Archa a svou blízkostí místním fanouškům částečně vynahradil nekonečné čtvrtstoletí čekání (The Smiths hráli v letech 1982–1987, první sólová deska Viva Hate vyšla rok po jejich rozpadu) i nákladné výlety na jeho koncerty za hranice. S vysvětlením, co ho tak zdrželo, se vypořádal po svém: "Tak jsem tady, poprvé v Praze. Konečně, doteď mě totiž nikdo nepozval."
Na pozvání
Na aktuálním turné "zdržuje" anglická kapela Doll and the Kicks a není divu, že o jejich angažmá (potažmo existenci) věděla jen hrstka přítomných. Pokud lze pominout fakt, že být předkapelou Morrisseyho je nevděná role sama o sobě, přežít Doll and the Kicks vyžadovalo značné úsilí.
Úlohy v kapele jsou dané. Zpěvačka souboru – s trefnou přezdívkou Panenka, stylizovaná někam mezi Pink a Gwen Stefani – mimořádně vytrvale tahá svým zpěvem za uši, zatímco doprovodná kapela se snaží udolat expresivnost jejího projevu průměrnou a nebývale nenápaditou, veskrze mizernou produkcí. Osm lidí tleskalo, zbytek si na konci oddechl tak hlasitě, že to znělo jako slabší aplaus. Doll and the Kicks hrají na osobní pozvání samotného Morrisseyho, což rádi a často zdůrazňují. Jistěže to dává smysl, vždyť "Moz" je svým nesuchým neanglickým humorem pověstný.
SetlistMorrissey, 9/7/2009, Praha |
Uctivý a poťouchlý
Král večera na sebe nenechal čekat dlouho a ohlušující uvítací vřískot mu na rtech už při příchodu na pódium vykouzlil uctivý úsměv. Uctivý a poťouchlý – moc dobře věděl, co bude následovat, když celou show odstartuje s This Charming Man, zbožňovaným hitem The Smiths. Roztřesení fanoušci, konsternovaní Morrisseyho modrýma očima (ovšemže si jich nevšimla jen ženská část publika), v tranzu zpívají text, některým z nich se podezřele lesknou oči. První řady se dychtivě natahují k ruce, kterou jim Morrissey nabízí, a když tam nedosáhnou, zkoušejí to dál, znovu a znovu. A i když tam dosáhnou, zkoušejí to stejně. Znovu a znovu.
První dojmy? Archa má skvělý zvuk. Doprovodná kapela je výborná. Morrissey je ve formě, vtipný a nehorázně sexy; zpívá fantasticky. Zrovna zahráli největší hit nejlepší kapely a v publiku to funguje. Odvážná bilance po první písničce: v Praze právě začal koncert roku. Trval osmdesát minut a zazněly dvě desítky skladeb. Bylo jisté, že každý fanoušek by vymyslel lepší setlist, věčnou Achillovu patu každého jeho koncertu.
Ten Morrisseyho kombinoval poslední desku (nevynechal That’s How People Grow Up), výlety do nedávné minulosti (s nejvděčnějšími Irish Blood, English Heart, Life Is A Pigsty, I Just Want to See the Boy Happy a skvělou First of the Gang to Die v přídavku) a především hity The Smiths. V publiku asi nebylo příliš těch, kteří věřili, že ještě kdy naživo uslyší How Soon Is Now? nebo Please, Please, Please Let Me Get What I Want.
Hodnocení LN5 / 5 |
Odvážná bilance II
V druhé půlce show Morrissey vyvolal pod pódiem menší rvačku o svoji zpocenou košili a nenápadně zmizel pro novou, zatímco kapela se snažila uchlácholit zmatenou ochranku. Ukázalo se, že každý by chtěl alespoň kousek. Bilance po Let Me Kiss You? Koncert roku už je téměř za námi...
A i když až do finále postupně zhasínají jiskřičky naděje, že zahrají ten který oblíbený hit nebo že se ke kapele zponenáhlu připojí Johnny Marr, rozbratřený kytarista The Smiths (aby byl nostalgický obrázek perfektní), je třeba si to přiznat. Morrisseyho česká premiéra nemohla dopadnout lépe, na víc malých zázraků už ten večer jednoduše nezbylo místo.
