Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Mou sochu hlídá indián s puškou, říká česko-argentinský sochař Federico Díaz

Kultura

  8:00
PRAHA - Česko-argentinský sochař Federico Díaz rád navrhuje objekty podle přírodních živlů, inspirují ho také emoce a paměť místa. Jeho nejnovější instalace, Subtile, pokrytá 15 tisíci plátky kovu, je k vidění v zahradě Slovanského domu v Praze.

Uprostřed Prahy. Federico Díaz před sochou Subtile, kterou pro zahradu Slovanského domu navrhl podle kouře z ohně, jejž na místě rozdělal. foto: REPRO LN

Nyní Díaz pracuje na mezinárodním projektu, který zkoumá, jak naše civilizace ovlivnila život divočáků a co nás čeká v budoucnosti pod vlivem umělé inteligence.

LN: Vaše rodina pochází z Argentiny, ale její kořeny jsou mnohem členitější. Jak se sem vaši předkové dostali?

Rodina má kořeny sefardských Židů. Můj tatínek utekl před vojenským režimem z Argentiny, nejdřív studoval ve Španělsku, pak v Německu a nakonec zakotvil tady, protože ho zajímaly proměny v československé společnosti. Byl rok 1968 a on začal chodit na FAMU, kde se seznámil s mojí mámou, která pochází ze Slovenska. Naši pak odletěli do New Yorku, ale těsně před mým narozením se vrátili. Já jsem jel do Argentiny poprvé, když mi bylo třináct, a od té doby jsem tam byl několikrát.

LN: Kde je pro vás tedy to pravé „doma“?

Pro mě je každopádně doma v Česku. Nepřemýšlím o tom, proč. Táta hledal svůj domov, já ho mám. To, že zakotvil právě tady, má svůj přirozený vývoj. Pro moji práci je to samozřejmě trošku složitější, protože jsme pořád na periferii uměleckého provozu. Většinu projektů dělám v zahraničí, ale na druhou stranu jsem rád, že u nás postupně vznikají nové galerie současného umění a také Národní galerie už se otevírá světu. Jediné, co mě asi víc pojí s Argentinou, je jejich snaha dívat se kupředu a zároveň respektovat minulost. Většina Argentinců má totiž evropské kořeny. Jejich předkové přišli z různých částí starého kontinentu a chtěli v Jižní Americe vybudovat něco nového. A to v té mentalitě zůstalo dodnes.

LN: Rodinná historie vám ale taky zamotala cestu na uměleckou školu. Co se tehdy stalo?

Byli jsme takzvaně problematická rodina, takže mi na základce řekli, že nejdřív musím jít na dělnickou profesi a pak mě možná pustí na uměleckou školu. Můj táta viděl, že mě život ve fabrice nebavil, a podařilo se mu neoficiálně domluvit přestup na výtvarnou školu. Díky tomu jsem se dostal na opravdu svobodnou Hollarku (Střední umělecká škola Václava Hollara v Praze – pozn. red.). Maturoval jsem v roce devadesát, bylo mi osmnáct a se spolužáky jsme zorganizovali blokádu školy. Po revoluci jsem se dostal do okruhu lidí, kteří měli první programy na 3D grafiku, a začalo mě víc a víc zajímat propojení umění, softwaru a technologií.

LN: Často zabydlujete nejrůznější místa v krajině rozměrnými instalacemi. Podle jakého klíče si vybíráte lokality?

Spíš si ta místa vybírají mě, lépe řečeno lidé, kterým patří. Dělal jsem několik objektů do zahrad soukromých sběratelů a letos m ěpozvalo vedení Slovanského domu, abych něco vymyslel do jejich zahrady. To místo je zastavené v čase, jediné, co mě oslovilo, byly platany. Soustředil jsem se na stromy a přemýšlel. Nakonec mě napadlo, že zkusím podobný postup jako u předchozích objektů: rozdělal jsem oheň a sledoval, jak se pohybuje dým. Hledá si svůj vlastní prostor, mění tvar a intenzitu. Ve výsledku jde o objekt, který má na povrchu 15 tisíc kruhových plátů kovu, ve kterých se zrcadlí okolní prostor a jednotlivé plátky se chvějí ve větru.

LN: To zní skoro jako indiánský rituál.

Umění bez předsudků. Malíř spojil síly s umělci s Downovým syndromem

Nemyslím, že by mě inspirovala přímo indiánská kultura, ale vždycky je pro mě hodně důležité, jak dané místo působí a jak ho vnímají místní. Vloni jsem dostal nabídku, abych navrhl sochu v přírodní rezervaci, která je v centru Sacramenta (hlavní město Kalifornie – pozn. red.). Procházel jsem se tam několik dnů a zaujaly mě křoviny, kde se najednou objevil toulavý pes. Štěkal na každého, kdo se přiblížil, jako by si hájil své teritorium, a to se mi líbilo. Navrhl jsem jedenáctimetrovou instalaci uprostřed té rezervace. Z dálky vypadá jako chyba v prostoru, jako něco, co tam nepatří, ale zblízka působí jako přirozená součást parku. A s tím indiánem vlastně máte tak trochu pravdu. Jeden totiž přijel na motorce a říkal, že se mu objekt tak líbí, že ho sleduje každý den dalekohledem a zaměřovačem na pušce ze svého okna. Kdyby instalaci někdo náhodou poškodil, tak ho zastřelí.

LN: Pro vás ale není důležité jen místo, ale také interakce s divákem. Nejvíc jste je zapojil na Expu v Šanghaji, kde jste v roce 2010 představil pozlacenou slzu Lacrima.

Každého návštěvníka, který přišel k slze, snímaly EEG senzory. Prvních pár minut trvalo, než se člověk uklidnil a soustředil se na objekt. Pak přístroje vyhodnotily, jaké má divák emoce, a namíchaly pro něj originální vůni, kterou dostal ve flakonu. Šlo o záznam prožitku sledování tvaru slzy. Když přišel bratr se sestrou, tak jejich reakce na slzu byly téměř identické, podobné výsledky byly i u milenců. Pro mě je vždycky důležité vnímat reakce diváků. Beru to tak, že dokud se ptáme, dokud projevujeme emoce, existuje život.

LN: V roce 2009 jste se v rámci výstavy Adheze ptal, co se stane, když přestane fungovat systém. Vracíte se ještě k tomuto tématu?

Tenkrát jsem si zkoušel představit, jak bude náš svět vypadat, když všechno kolem zkolabuje. A co by nám pomohlo, když budeme bez elektřiny, bez dopravy. Co jsou ty základní věci, které k životu potřebujeme? A taky jaké emoce takový kolaps vyvolá. Strach, zmatek, bezmoc, jenže čím tyhle pocity překonáme? Od té doby, kdy jsem dělal na tomhle projektu, se hodně změnilo. Vnímám, jak je společnost závislá na internetu, jak si tam vytváříme paralelní světy a žijeme dvě různé identity. Tu fyzickou a pak tu virtuální, která může být velice křehká a zranitelná.

LN: Takže chystáte pokračování tohoto projektu?

Téma je trochu podobné, ale forma bude jiná. Tehdy to byl můj sólový projekt, tentokrát ale spolupracuju se skotským spisovatelem Jonathanem Ledgearem. Jeho poslední knihu zfilmoval Wim Wenders, nyní připravuje projekt s islandským architektem Olafurem Eliasonem. Jonathan teď bydlí několik měsíců v Praze a hledali jsme téma, které by nás oba spojilo. Chceme prozkoumat život divočáků. Zajímá mě, jak se jejich každodenní život mění. Původně to byla denní zvířata, naše civilizace je ale donutila změnit zažitý rytmus a postupně se z nich stala zvířata noční. Náš projekt je nejen o změně prostředí, ale také o teritoriu, které si hájíme a nechceme ho opustit. Zabývá se také vytvářením syntetických teritorií, podobných umělé inteligenci, která zásadním způsobem promění naše životy. Příští rok ho představíme v Praze ve spolupráci s kurátorem londýnské galerie Serpentine.

LN: A zase se vracíme k paměti místa. Které je pro vás to nejdůležitější?

Praha je základna. Nicméně rád bych se svou přítelkyní a budoucí rodinou zakotvil na Šumavě, kde to mám rád pro její unikátní sílu. Nikdy jsem nechtěl natrvalo do ciziny, protože v naší rodině už toho cestování bylo až dost.

Federico Díaz

Narodil se v roce 1971, žije a působí v Praze.

Svá díla vystavoval na třech kontinentech, od Tokia přes několik evropských měst až po Miami a Sacramento ve Spojených státech amerických.

Působil jako vedoucí Ateliéru supermédií na umprum, přednášel na University of Columbia a Buffalo University v New Yorku a též na ETH v Curychu.

Autor:

FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika
FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika

Monika Pavlíčková (35 let) je maminkou dvou dcer, sedmileté Terezy a čtyřleté Laury, a zároveň také manažerkou obchodního týmu společnosti ABF,...