Chodil pak prý týden sobuškem po problémových čtvrtích a doufal, že jej nějaký černoch napadne – aby ho mohl zabít. „Stydím se, že to říkám,“ dodává Neeson zřetelně. „Ještě nikomu jsem to neřekl, ateď to říkám novináři, panebože!“ poznamenal herec, když si ještě myslel, že spolu pouze dva lidé vedou upřímný dialog.
Bouře, která následovala, jej brzy vyvedla z omylu. Neesonovi zastánci (jichž je ale mnohem méně než těch okázale pobouřených) poukazují na to, že herec v rozhovoru zdůraznil, že pomsta je slepá ulička – a že to byl i smysl oné trochu zvláštní historky. Sám Neeson se to od té doby snaží vysvětlovat v omluvných vyjádřeních. Přesto se už pro budovatele dokonalého světa stal nechtěnou osobou, která provedla cosi strašlivého, a to hned dvakrát: tím, co kdysi cítil, a tím, že o tom nyní vypráví.
  |
Je to čím dál reálnější a čím dál děsivější vize: ten svět, který neuzná právo na pochybení. Prohřešek nesprávného myšlení (či cítění) se s jedincem potáhne až do smrti, i když jej spáchal jako zelenáč. Přiznat jej bude – jak se právě ukázalo – nepřijatelné a utajit mnohdy nemožné, jak ukazují zase jiné případy z Ameriky, kde se začaly lustrovat studentské ročenky, zda v nich někdo neudělal pitomý vtip. Vládnout (nebo třeba točit filmy) budou moci jen ti, kdo se nikdy v životě neodchýlili od správné linie. Zní to neblaze povědomě.
