Jindřich Jůzl (* 1969) je šéfredaktorem nakladatelství, které má v dějinách české kultury ten nejlepší zvuk: Odeon. Na svém postu je právě dvacet let.
LN: Kolik knih jste za ta dvě desetiletí poslal za čtenářem?
To se dá zjistit dost přesně, podle ISBN. Agentura nám přidělila původní odeonskou řadu a my jsme na ni navázali. Vždycky jsem si představoval, že ta poslední část identifikačního čísla je jako letopočet. Začínali jsme v hlubokém středověku a letos už budeme na prahu druhé světové války. Suma sumárum: osm set osmdesát položek. Knih, e-knih, reedic, souborů.
LN: Co je dneska na knižním trhu jinak, než bylo v devětadevadesátém roce?
„Tenkrát“ se ještě posílaly faxy, dneska si vyměňujete vzkazy na Messengeru. Někteří nakladatelé jezdili do Frankfurtu s kufříkem s hotovostí. Dřív byly aukce spíše vzácností, dnes jsou na denním pořádku. Český trh se trochu změnil, zkonsolidoval, velké firmy si vytvořily portfolia různých značek. Stále tu vychází velké množství titulů, asi šestatřicet procent jsou překlady…
LN: A subjektivně?
Subjektivně je všechno rychlejší a virtuálnější, na ty veletrhy už jezdíte spíše společensky, můžete mít virtuální redakci, virtuální nakladatelství. Přišel fenomén e-knih a audioknih, ale ani jedno díru do světa u nás neudělalo. Ale to všechno je spíš kosmetika, jen okolnosti. Příprava knihy se nezměnila, základní pravidla zůstávají stejná. Papírová kniha má stále hodnotu – a tím nemyslím tu doporučenou cenu, co je na zadní straně přebalu…
LN: Navazuje současný Odeon v něčem na slavné Odeony minulé: ten prvorepublikový Jana Fromka nebo ten z šedesátých let Jana Řezáče?
V obecném smyslu navazujeme spíše na Odeon osmdesátých let. Vydáváme „creme de la creme“ světové literatury, v edici Světová knihovna vyšlo dvě stě třicet svazků a dosud se překládalo ze šestnácti jazyků včetně těch méně frekventovaných, jako korejština, čínština, indonéština. Knihy vycházejí rychle po originálu (to tenkrát z ideologických důvodů moc nešlo), často je český překlad mezi prvními realizovanými. Vybíráme si pečlivě překladatele. Ale na druhé straně: klidně vydáme i mladého debutanta, stejně jako dáme příležitost začínajícímu překladateli.
LN: Vydáváte Houellebecqa, Cunninghama, Irvinga, Oksanenovou, Palahniuka, Murakamiho… Jak se loví globální bestsellerista?
Jde o určité know-how, praxi a štěstí. Sledujete velké množství zdrojů, mezi něž patří agenturní nabídky, tipy od nakladatelů, překladatelů, tipy od literárních scoutů, pochopitelně recenze, důležité jsou literární ceny, ale i to, co vydávají podobně zaměření nakladatelé v Evropě. Samozřejmě to neklapne vždycky, abyste od každé knihy prodal deset (Osamělost prvočísel) nebo třicet (Laskavé bohyně) tisíc – ale čas od času to vyjde. A pak samozřejmě máte ve stáji autory, kteří se prodávají stabilně dobře, a tak vám vlastně drží hodnotu portfolia.
LN: Přijdete s těmi autory vůbec někdy do styku, poznal jste je osobně?
Řadu z nich ano, pozve je buď nakladatelství, nebo přijedou například na veletrh, nebo je to ve spolupráci s francouzským či italským kulturním institutem. Těch setkání si vážím, jakkoli jde obvykle o formální, kratší schůzky nebo třeba večeře. Ale o těch autorech něco zjistíte: že Sofi Oksanenová je ve skutečnosti introvertní a tichá, že Paolo Giordano umí ocenit moravské víno, že Murakamiho hlídá manželka s prstem na hodinkách…
LN: Je bestsellerista v cizině automaticky bestselleristou v Česku?
Možná to takhle funguje ve spotřební literatuře, že se určitý trend přenese ze Spojených států nebo západní Evropy k nám. Automatické to není. Ale porovnáváme velké a malé trhy: nositel Pulitzerovy ceny prodá v Americe čtyři sta tisíc výtisků, ve Francii laureát Goncourtovy ceny třeba dvě stě padesát tisíc. A pak jsou záhady, k nimž mi chybí vysvětlení: proč v Nizozemsku prodali dvě stě tisíc výtisků bestselleru Osm hor a proč se u nás prodalo „jen“ pět tisíc?
LN: Těžko říct. Vydáváte taky nové překlady klasiků. Jaký je o ně zájem? Čte dneska někdo Tolstého, Dumase, Maupassanta?
Zájem o ty knihy je. Někdy je těch čtenářů patnáct set, jindy pět nebo osm tisíc. Moderní překlad výrazně pomáhá, infinitivy na -ti už nikdo číst nechce. Před časem tu byla studentka na praxi, tipoval jsem ji tak na čtenářku Murakamiho, Coelha, jenže se ukázalo, že přečetla skoro všechny tituly Knihovny klasiků! Některá témata jsou věčná: Oblomov, Bratři Karamazovovi, Obraz Doriana Graye.
LN: Jak se pozná, že je text zralý na nový překlad?
Ty nové překlady se nepořizují proto, že by ty staré byly špatné, nepoužitelné. Ale jazyk se rychle vyvíjí, podle mého je tak po čtyřiceti padesáti letech určitě čas na nový překlad. Jsou to často zásadní texty světových literatur, ty by měly být pro každou překladatelskou generaci výzvou! Stále se počítáme do kulturní Evropy, kde je překladatelství na vysoké úrovni a má dlouhou tradici. Mimochodem: v téhle edici už dva roky figuruje překladatel na titulním listě hned vedle autora. Je to přece důležitá informace. Za nový překlad Bílé velryby dostal Šimon Pellar Cenu Josefa Jungmanna.
LN: Gratuluji. Zvládáte číst i knihy z konkurenčních podniků?
Od konkurence čtu spíš českou poezii a prózu. Překladové autory obvykle jen příležitostně a selektivně. Nebo čtu ukázky v angličtině, recenze, posudky od našich externistů nebo zahraničních partnerů.
LN: Odeon je součástí Euromedia Group, kam spadá zhruba desítka dalších nakladatelství. Co to znamená v praxi: máte řízení shora, máte autonomii?
Autonomie je, myslím, to správné slovo. Do edičního plánu mi nikdo nezasahuje, to je důležité. Není to ale tak, že by výdělečné části firmy dotovaly ty odeonské exkluzivní, rozuměj neprodejné autory, jak si čas od času někdo myslí. Odeon je v černých číslech. Je tady stabilní čtenářský okruh lidí, kteří vědí, že když si vezmou knížku ze Světové knihovny nebo Knihovny klasiků, nespletou se. Že je to záruka kvality. A v tom vidím i to navazování, ten odkaz.
