LN Co vás jako herce nejvíc lákalo na postavě Gustáva Husáka?
Od počátku jsem si uvědomoval určitá rizika. Nešlo o to, že Husák je kontroverzní postava, to je pro herce naopak lákavé. Uvědomoval jsem si, že je to příběh, který jsme všichni zažili - někdo byl dítě, někdo končil vysokou školu jako já. Věděl jsem, že realisticky se to hrát nedá, a dělat jen recesi by také nebylo ono. Kontroverznost této postavy podle mě spočívá i v jeho tragickém osudu. Husák byl vězněný za Tisa, pak ho zavřeli a mučili komunisté, zničili mu rodinu. Když se stal první osobou normalizace, byl lhostejný k tomu, jak se ničily existence.
Co si myslíte, že bylo pro Husáka v době normalizace typické, co ho charakterizovalo?
Co se mu odehrávalo v hlavě, nikdo neví. Mám ale pocit, že jsme asi zapomněli na jednu pro něj podstatnou emoci, a tou byl strach. On dobře znal Sovětský svaz a jeho koloniální, velmocenské ambice, a měl se tedy čeho obávat. Pan Klimáček napsal hypotetickou hru v duchu Husákova výroku v textu - nikdo neví, co jsem si myslel, a všechno ostatní je dějepis. Tak to mě zajímalo, měl jsem dojem, že by to mohl být až bernhardovský monolog.
Vyhovuje vám politické divadlo?
Nikdy jsem je neměl moc rád, zdálo se mi, že se dá vždycky zneužít pro nějakou ideologii. Vždyť samotného Brechta, tvůrce a propagátora politického divadla, kritizoval i Ionesco, říkal - on nechce, abychom prožívali, ale chce, abychom souhlasili s jeho idejemi. Uvědomoval jsem si, že tahle hra je v tomto směru na hraně, ale lákala mě. Přišlo mně zajímavé, že ji dělají mladí lidé, režisér i dramaturg jsou ve věku mého syna, a tudíž nezatížení osobními vzpomínkami. Já jsem vlastně jediný pamětník Husákovy éry v týmu.
O co jste se opíral při přípravě role? Studoval jste Husákovy projevy?
Na to jsem absolutně rezignoval. Navíc mám to všechno pořád ještě v hlavě, není to tak dávno. Možná, že by některé projevy mohly být zajímavé. Ke konci už pak působil jako stařec, ale jinak byl velmi radikální a expresivní. A také nesmírně militantní. Mám dojem, že slepá víra v ideologii potlačí v člověku to lidské - to byl jistě i Husákův případ. Viliam Klimáček také nastudoval materiál historika Hübla, který Husákovi pomohl, a on se mu za to odvděčil tím, že ho dostal do kriminálu. To o něčem vypovídá, fakta nehovoří v jeho prospěch. Husák byl inteligentní a o to je to horší. Hovořil jsem i s jedním vojákem ve výslužbě, který mi řekl - nevíte, čeho by ti lidé byli schopni. Předobraz toho, co by se po roce 1968 také u nás mohlo stát, jsme samozřejmě měli v Maďarsku roku 1956, já byl tehdy malý kluk, ale můj otec byl u toho a vyprávěl mně příšerné věci.
Zdálo se mi, že publikum bylo docela zaražené. Jaké máte ohlasy?
Mám pocit, že jde o jakousi rekriminaci minulosti, každý si do toho interpretuje svůj život. Někomu by se mohlo i zdát, že minulý režim glorifikujeme. To určitě ne, hlavně jsme chtěli předat zprávu mladším o tom, co se dělo. Četl jsem diskusi, kterou vyvolal film Pád třetí říše, konkrétně pojetí Hitlera. Přesto se mi zdá, že každému lidskému osudu je třeba přiznat právo ospravedlnit se. Ten člověk asi měl tendenci omlouvat a vysvětlovat své činy. Určitě také trpěl samotou, na Pražském hradě se pohyboval sám jako monstrózní stvoření a kdo ví, jaké pocity měl.
Co pro vás znamenala normalizace, jak ji dnes vnímáte?
Jako mladí jsme zažili pokus o změnu režimu v roce 1968, bylo to obrovské uvolnění, najednou jsme mohli jezdit do zahraničí na festivaly. V létě roku 1968 jsme jako studenti VŠMU vyhráli v Erlangenu na mezinárodním divadelním festivalu. A ve stejných novinách, kde o nás psali, byla karikatura, kde maličký Dubček seděl před obrovským psacím stolem s Brežněvem, který měl místo nosu tank, a titulek zněl Horké léto v Československu. Ještě na hranicích se nás ptali, zda tam nechceme zůstat. Sotva jsme se vrátili, už druhý den nás okupovali Rusové. A byl se vším konec. Měli jsem jet do Bretaně natáčet s režisérem Karlem Zemanem film Na kometě. Místo toho jsme jeli do zlínských ateliérů. Se školou jsme měli letět do Ameriky a hrát krajanům, nikam jsme nejeli, všechno se utlo, opona padla podruhé. Uvažovali jsme, zda má vůbec smysl naše povolání dělat, říkali jsme si, že budeme všechno ignorovat a v novinách číst jenom sport. Život ale šel dál, musel jít, občas se dala najít i slušná práce. Žili jsme podle vlastního svědomí a čekali, kdy to spadne.
