V raném období Zbyňka Sekala ovlivnila studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru slavného malíře Františka Tichého, jedné z nejvýraznějších osobností meziválečné avantgardy. Když po únoru 1948 byli někteří studenti ze školy vyloučeni, Zbyněk Sekal dobrovolně odešel, aniž by získal diplom. Silně na něj zapůsobila návštěva Paříže těsně po válce, kde viděl výstavu surrealismu a setkal se s Toyen.
Sochy a reliéfy z nalezených materiálů
V našem sochařství padesátých a šedesátých let se objevilo hned několik výrazných osobností, k nimž patřili Zdeněk Palcr, Karel Malich, Karel Nepraš, Hugo Demartini, Stanislav Kolíbal nebo Vladimír a Věra Janouškovi. A k nejoriginálnějším z nich patřil Zbyněk Sekal. Je také nutné se zmínit o jeho přátelství s Mikulášem Medkem, jehož malbu obdivovala a nakonec se rozhodl přiklonit k sochařství, protože nabyl přesvědčení, že tak jako Medek nikdy malovat nebude.
Bylo to určitě správné rozhodnutí, protože se sochařství brzy stalo těžištěm jeho tvorby. Právě tam se naplno projevil jeho talent. Rád užíval nalezené materiály, které vypovídají o světě, jehož jsme součástí. Potom z nich utvářel sochy, reliéfy nebo i „obrazy“, složené z kovových a dřevěných prvků (drátů, plíšků, špalíčků…), z nichž vznikala spleť odpovídající složitosti života a vztahů ve společnosti.
ZBYNĚK SEKAL 100 kurátorka Ilona Víchová Museum Kampa, 1. 4. – 2. 7. |
Jeho tvorba vypovídá o stabilitě i vratkosti, o procesech, které probíhají v přírodě, a také o proměnách doby. Sochy i reliéfy mají řád, který však není spoutaný neměnnými pravidly. Vyjadřují nekonečnou proměnlivost skutečnosti a promítá se do nich náhoda. Zbyněk Sekal citlivě pracoval s prostupováním vnějšího i vnitřního prostoru (Obydlí, 1958, Obydlí, 1966), zabýval se souvislostmi mezi jednotlivými prvky a celkem, uměl dát nový význam předmětům, které ztratily původní funkci.
Skládané „obrazy“ z šedesátých let byly autentickou výpovědí o tehdejším světě. Z útržků skutečnosti – z drátů, plíšků, dřevěných špalíčků nebo šroubů – tvořil Sekal svůj pohled na svět a přiblížil se tak některým dalším osobnostem tehdejší doby (Aleš Veselý, Radek Kratina, Věra Janoušková…). Každý z nich se však přesto vyjadřoval úplně jiným, nezaměnitelným způsobem.
Z první poloviny 60. let pocházejí sochy figur, v nichž přesně vyvažoval kompozici, ale přitom se v nich udržovalo napětí. Z této plodné dekády pochází řada jeho zásadních děl, mezi nimi například působivý „obraz“ nazvaný Spleť (1967) sestavený z různě se překrývajících plíšků. Nebo Píšťaly (1967), které vznikly seřazením či akumulací takřka totožných kovových prvků. Jeho tvorba se stala až existenciální výpovědí o době svého vzniku, ale přitom je v chaosu již ukryt řád, samozřejmě narušovaný různými náhodnými a nečekanými propletenci.
V roce 1969 odjel Zbyněk Sekal do Západního Berlína na stipendium DAAD a tam se rozhodl, že se do okupovaného Československa vracet nebude. V následujícím roce se přestěhoval do přívětivé Vídně a tam už zůstal. Tím začalo další důležité období, ve kterém si samozřejmě s sebou nesl předešlou zkušenost.
Ale ovlivnilo ho zcela odlišné prostředí, v němž se rozvíjela svobodná společnost. Ve Vídni, která se stala na čas nebo až do konce života novým domovem i dalších českých umělců (Otakar Slavík, Robert Wittmann...), navázal na skládané obrazy sérií takzvaných Schránek, v nichž se ukrývaly předměty každodenního života, které se opět stávaly svědectvím o světě kolem nás a o našem místě v něm.
Výstavu uspořádalo Museum Kampa ke 100. výročí umělcova narození. Citlivě a s důrazem na nejdůležitější díla a přitom s vyjádřením celé výrazové hloubky i šíře umělcovy tvorby ji připravila kurátorka Ilona Víchová, která ji také doprovodila několika zasvěcenými a výstižnými texty.
