Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Muslimové musí odmítnout teror, říká francouzský režisér Desplechin

Kultura

  6:00
PRAHA - Nelze dělat rozhovor s francouzským režisérem a vyhnout se teroristickým útokům v Paříži. A přitom Arnaud Desplechin je „ověřeným specialistou“ na spletitost lidských vztahů a emocí a na festivalu francouzského filmu se v souladu se svou pověstí představil snímkem spíše poetickým než politickým. Tři vzpomínky ale nejsou jen nostalgickým ohlédnutím za láskou z mládí, zachycují i dobu před pádem komunismu v Evropě s jejími rozpory a paradoxy. Do českých kin vstoupí 3. prosince.

Po pařížských útocích. Je nesmyslné začít se navzájem nenávidět, říká francouzský režisér Arnaud Desplechin. foto: EVA KOŘÍNKOVÁ

LN: Jaká byla vaše první reakce na teroristické útoky v Paříži?
Nebyl jsem ve Francii, ale v Řecku v Soluni na filmovém festivalu a zpočátku jsem vůbec nevěděl, co se děje. První zprávy byly nejasné a já měl obavy, protože bydlím nedaleko místa útoků a nevěděl jsem, kde je můj syn a přítelkyně. Několikrát jsem telefonoval, abych se dozvěděl, co se stalo. Až když mně to vysvětlili, teprve jsem si to uvědomil v plné šíři. A brzo u mě převládl vztek nad strachem a bezmocí.

LN: Vidíte rozdíl mezi reakcemi a náladou společnosti v lednu po útocích na redakci Charlie Hebdo a nyní?
Na takové zhodnocení je zatím brzo. Tehdy v lednu mě to hrozně zasáhlo a zúčastnil jsem se manifestací proti rasismu a xenofobii. Považoval jsem za důležité dát najevo, že hněv nesměřuje proti islámu jako náboženství, ale proti terorismu. V Paříži jsem zatím byl krátce, přiletěl jsem z Řecka a zase cestoval do Prahy. Zdá se mi ale, že atmosféra a postoje Pařížanů jsou podobné jako tehdy. Většina lidí cítí, že by bylo nesmyslné začít se vzájemně nenávidět.

LN: Nenávist vychází ze strachu a ten je v takové situaci pochopitelný. Co lze proti tomu dělat?
Je to především záležitost muslimů, oni se k tomu musí postavit čelem a odmítnout násilí a teror. Kdybych to přirovnal k podobným situacím z historie, vzestup nacismu byl také především záležitostí Němců, a ne ostatních národů, což také neznamená, že všichni Němci byli nacisté. V konfrontaci s tímto násilím si islám musí položit otázku, zda jej toto reprezentuje, zda je to jeho pravá tvář. A musí dát jasně najevo, že se modernizuje, odmítá fanatismus a přijímá demokratické principy – a to se týká zejména lidských práv, rovnoprávnosti žen a mužů a také tolerance k jiným náboženstvím.

Trois souvenirs de ma jeunesse (Tři vzpomínky na mládí) režiséra Arnauda Desplechina.

LN: Nemáte obavy, že extrémní pravice ve Francii bude ještě více sbírat body?Francouzská extrémní pravice je už teď dost silná a nezdá se mi, že by její vliv po útocích víc vzrostl. Strany, které jedou na vlně xenofobie, to je prostě nemoc, s níž se potýká velká část evropských zemí. Ale to, co jsem viděl nyní v ulicích Paříže, byl pravý opak toho, co tihle lidé hlásají.

LN: A není to tak, že Paříž jako hlavní město a centrum má výjimečné postavení, že se názory jejích obyvatel liší od zbytku země?
To víte, že ano. Paříž je výjimka, jako New York, Londýn a další velkoměsta. Ale každé hlavní město také trochu předjímá veřejné mínění a regiony ho do jisté míry následují. V tomto případě se ale moc alternativ a možností nenabízí. Ten, kdo bude teď vládnout, ať už to bude levice, nebo pravice, musí tuto situaci nějak zvládnout a to znamená především se postarat o bezpečnost lidí.

LN: Michel Houellebecq v rozhovoru obvinil francouzskou vládu a prezidenta, že nechrání své občany a totálně zanedbali bezpečnost. Co o tom soudíte?
Umělci mají právo prohlašovat cokoliv. Michel Houellebecq je ge niální provokatér, mystifikátor , vizionář, rušitel, komplikovaný člověk. Smysl jeho umění je dráždit. A je také příznivcem pravice a so cialisté ho štvou. Je ale pravda, že tím vyjádřil část veřejného mínění, naštvání a údiv nad tím, že teroristé mají nerušený volný pohyb nejenom po celé Francii, ale i po Evropě a světě vůbec. A je dobře, že to řekl, protože i to je úkol umělců.

LN: Je překvapující, že mladí teroristé nemají problém odjet kamkoliv, vycvičit se tam v zabíjení, vrátit se, postřílet lidi a stihnout ještě dojet k mámě, aby jim vyprala podvlékačky. Ta potom naříká v televizi, že jejich rodina byla vždy slušná...
V jednom belgickém časopise jsem narazil na článek. Jeho autor psal, že zákony proti terorismu v schengenském prostoru existují, ale nedodržují se. Chybí účinná spolupráce mezi evropskými státy, mezi jejich policiemi, je to jen na papíře. Teď se to týká Francie, ale zítra se to může stát ve Španělsku, Itálii, Británii, Dánsku, Česku. Je třeba urychleně provést opatření. Nevím, jestli jsme ve válce, jak se teď s oblibou říká, ale je tu velmi reálné nebezpečí.

Tři vzpomínky. Hrdinu filmu Paula (Quentin Dolmaire – vpravo) ošetřuje jeho sestra (Lily Taiebová) po bitce o milou, vlevo bratr (Raphaël Cohen).

LN: Pojďme se raději bavit o vašem filmu, který byl na festivalu přijat příznivě. Jeho hrdina Paul se ve zralém věku vrací do svého mládí a ke své životní lásce. Je to vaše alter ego?

Ze svého mládí si moc nepamatuju, spíš jen takové útržky. Děj filmu je čistá fabulace, vždyť já nikdy nebyl ani v Tádžikistánu, ani v Bělorusku – poprvé jsem se tam podíval až při natáčení. Na mém filmu není autobiografické nic a zároveň všechno. Paul je sice abstraktní hrdina, ale je složený z různých fragmentů mých pocitů a proměn a ty jsou pravdivé. Jen jsem k nim dodal výraznější barvy.

LN: Co vás přivedlo k myšlence natočit film o dospívání „po francouzsku“?Zajímalo mě, jestli dokážu pracovat s hodně mladými herci, jestli zvládnu napsat scénář, který by je zaujal a inspiroval. Není úplně jednoduché s nimi navázat vztah a nebýt zároveň nadřazeným mentorem. Bylo mi jasné, že musím najít takové herce, kteří budou otevření a přijmou moje vidění a nebudou mě vnímat jako něco předpotopního. A také jsem potřeboval, aby mezi oběma představiteli bylo něco křehkého, tajemného, matoucího. Zvlášť Esther je plná protikladů, měla být plachá i vyzývavá. No, dal jsem si docela těžký úkol.

LN: A jak se vám podařilo najít ty správné herce? Byl casting s tímto zadáním těžký?
Je opravdu málo hodně mladých herců. Viděl jsem stovky mladých lidí, studentů uměleckých škol, začínajících herců, zkušených, nezkušených i úplných amatérů ze všech koutů Francie. Zkoumal jsem, zda jsou dostatečně otevření a dokážou akceptovat mé představy a zda mají schopnost oslovit svou generaci. Napsal jsem dost komplikované dialogy a přitom jsem potřeboval, aby byli autentičtí. Řekl bych, že jsem našel ty správné.

LN: Důležitou epizodou filmu je Paulova cesta do Minsku. Zde jako lyceista propůjčí svou identitu židovskému chlapci, který tak může emigrovat ze Sovětského svazu. Není to jediný motiv tohoto druhu, zamýšlel jste natočit i politický snímek?
Můj film se odehrává v přelomové době a ta vrcholí koncem studené války a pádem berlínské zdi. To je ten „ruský refrén“, který se příběhem vine v různých polohách a souvisí i s motivem exilu, opouštění věcí a lidí. Paul jako dospělý odjíždí z Tádžikistánu a nechává tu svou milenku, jeho zase opustila matka, která zemřela, když byl malý chlapec, a on se s tím stále vyrovnává, bojuje s tím. Odchází ke své pratetě, která je Ruska a utekla před bolševiky. Pak je tu Paulova profesorka, která jej jako budoucího antropologa zásadně ovlivnila a umírá, když ji nejvíc potřebuje. Exil vnitřní i vnější, to je hlavní téma mého filmu.

Po pařížských útocích. Je nesmyslné začít se navzájem nenávidět, říká...
Tři vzpomínky. Hrdinu filmu Paula (Quentin Dolmaire – vpravo) ošetřuje jeho...

Rozdáváme hygienické pomůcky ZDARMA!
Rozdáváme hygienické pomůcky ZDARMA!

Hledáte udržitelnou a kvalitní hygienickou péči pro sebe i vaše miminko? Už dál nemusíte. Zapojte se do testování a vyzkoušejte produkty ECO by...