Renomovaný filmař Wim Wenders dal své síly do služeb dobré věci (nebo to tak alespoň jistě vidí) a natočil snímek, jehož koproducentem je Vatikán. V podstatě jde o dvouhodinové papežovo kázání, doplněné reportážemi z jeho cest a hranými dotáčkami v retro stylu, které vykreslují život a odkaz svatého Františka z Assisi.
Neznamená to, že by snímek nebyl v mnoha ohledech zajímavý. Paralela myšlenek a činů prvního františkána na papežském stolci s jednáním a uvažováním samotného svatého Františka je opodstatněná a dává smysl všemu, co papež činí. Kromě pasáží, kdy papež František promlouvá přímo pro tento dokument, zachycují kamery i jeho promluvy při dalších příležitostech – na tiskových konferencích, na setkáních s věřícími nebo třeba v americkém Kongresu, kde dokázal tamní otrlé politiky dohnat k slzám. Pořád jde ale vlastně o jeden souvislý, zapálený proslov muže, který nepochybuje o základech toho, co považuje za správné.
  |
Modlitba za smysl pro humor
Františkův svět, jak je v dokumentu představen, je až neuvěřitelně prostý. Jednak na materiální úrovni – současný papež opravdu dbá na to, aby ze svého prostředí pokud možno vyloučil veškerou okázalost a pompu. Někdy tato snaha nabývá až komických rozměrů – americký komentátor v záznamu z papežovy návštěvy Spojených států nevěřícně poznamenává, že místo obvyklé limuzíny, jakou běžně používají návštěvy na nejvyšší úrovni, přijíždí papež v něčem, co nejvíc připomíná auto Mr. Beana. Dlužno dodat, že papež si je nejspíš tohoto aspektu dobře vědom – jak říká v samotném závěru filmu, každé ráno po modlitbě prosí o dar smyslu pro humor.
Cannes 2018.
Prostý je ale Františkův svět i po stránce názorů – nepředestírá žádné složité teologické či filozofické konstrukce, ale říká jednoduché pravdy, které napadnou vlastně každého, jen je často umlčíme argumentem, že věci jsou jistě složitější. To může být pravda, ale také dobrá výmluva, proč se nesnažit změnit svět v lepší místo.
Církev má být chudá, protože jinak se promění v nejlepším případě v charitativní neziskovou organizaci, ale ztratí Kristova ducha. Planeta – matka – Země je nejubožejší z ubohých, protože jsme ji hrozným způsobem zdevastovali. Člověk nemá právo se opevnit na svém pozemku a nechat ostatní, aby za jeho hranicemi v bídě hynuli. Jsou to názory, jimiž papež dráždí jistě i mnoho svých souvěrců – a naopak přitahuje i mnoho nevěřících.
Nejistoty Svatého otce
František v dokumentu nemluví o sobě, své minulosti nebo myšlenkovém vývoji. Přesto jej film portrétuje i jako člověka – nepochybně starostlivého, laskavého, nezištného i veselého. A také, alespoň to tak vyznívá, o poznání více ukotveného ve starostech o tento svět než o teologické otázky.
Dokumentarista Wenders nejspíš neměl ambici Františkovi jeho poselství příliš komplikovat. Přesto je ve filmu pár momentů, kdy papežova jistota poněkud zakolísá. Když se na tiskové konferenci vyjadřuje k otázce homosexuality, je vidět, že i tak přímočarý člověk se někdy musí snažit být diplomatem. A potom když odpovídá na otázku, kterou se obvykle snaží každý ateista zaskočit věřícího: proč Bůh dopouští utrpení. Ani Kristův zástupce na zemi nemá na tuto otázku pádnou odpověď.
Wendersův snímek především potvrzuje to, co už jsme věděli: že je nynější papež výrazně jiný než většina jeho předchůdců, že je charismatický, pevný ve svých názorech a že dokáže strhnout k následování skutečně nejspíš podobně jako kdysi svatý František. Papežovy názory jsou tu účinně shrnuty v jasných, nepochybných výrocích, a jsou tak přístupné papežovým příznivcům i kritikům. Na které straně stojí sám tvůrce, je celkem jasné a stejně tak i to, kudy dnes pro mnoho lidí vede pomyslná osa dobra – v poděkování v titulcích nechybí Bono Vox ani Julian Assange.
