Muzeum se pro veřejnost otevřelo po čtyřměsíční rekonstrukci na konci října a ještě více než čísly ohromuje lehkostí, s jakou všechny jeho součásti zapadly do vytvořené vize. Jak před časem shledal ředitel MoMA Glenn D. Lowry, nejtěžší na rozšíření muzea bylo „přemítání nad tím, jak by podle nás mělo vypadat muzeum budoucnosti“. Paradoxně se při tvoření nové, moderní koncepce muzea vydal jeho tým zpět do minulosti a inspiroval se tezí prvního ředitele Alfreda H. Barra. Podle něj měla MoMA fungovat jako neustále se měnící laboratoř umění – nyní se k hlavním atributům nové vize vedle transformace přidává i diverzita, demokratizace a vzájemné prolínání napříč celou institucí.
Nejviditelnější jsou rozdíly v galeriích, kde je vystavena vlastní sbírka muzea. Každý půlrok se reinstaluje hned třetina místností, do roku 2021 tak proměnou projde každá z více než 60 galerií. Tato inovace skýtá hned několik výhod: MoMA rotací vyřeší častý problém muzeí, která obvykle vystavují pouhý zlomek svých mnohdy obrovských kolekcí. Navíc nyní kurátoři mohou světoznámá díla ukázat v novém, neortodoxním a mnohdy podnětném kontextu. Například Avignonské slečny Pabla Picassa tak v současné době visí vedle výrazně mladší malby Afroameričanky Faitha Ringgolda, přičemž nečekanou analogií je hrubost ve znázornění obou děl.
Muzeum navíc může rychleji a výrazněji reagovat na aktuální otázky: nyní třeba ve větším zastoupení vystavuje umělce spjaté s německým Bauhausem, slavícím letos sto let od svého založení. Vedle toho může MoMA účelněji zasáhnout i do veřejné debaty. Bezplatným zpřístupněním přízemí a nádvoří splynul muzejní prostor s veřejným. Provázanost s veřejným prostorem podkreslují i okenní výseče, pohlížející na ulice Manhattanu. Architektonická symbolika však funguje i opačným směrem – vnitřní prostory jsou spolu umně protkány okny a náhledovými platformami. Uvnitř budovy tak vzniká hravý dialog, až jakási narážka na enormní provázanost všech částí muzea. Ta vyvstává na povrch například v jednotlivých místnostech, kde jsou vedle sebe nově vystaveny malby, fotografie, film či kresby. Zákonitě tak musí docházet k mnohem intenzivnější spolupráci napříč různými odděleními.
Nově objevená Tarsila do Amaral
Podobná diverzita se projevuje i v zastoupení jednotlivých umělců. Namísto dřívější, silně kanonizované linky, zaměřené především na západní Evropu a Spojené státy americké nyní dostávají větší prostor i díla z východní Evropy (Česká republika má trojí zastoupení ve Františku Kupkovi, Ladislavu Sutnarovi a Jindřichu Štyrském), Latinské Ameriky, Afriky i Asie, která do této chvíle byla trestuhodně opomíjena. Zářným příkladem je třeba významná brazilská umělkyně Tarsila do Amaral, jež v Paříži dvacátých let patřila do okruhu Brancusiho či Légera, v Evropě však posléze upadla v zapomnění. Nyní ji MoMA vystavuje po boku Picassa či Cézanna. A dává tak najevo, že už nechce vyprávět uniformní příběh moderních dějin umění, ale naopak ukázat jeho komplexitu a širší kontext – namísto jasných odpovědí si mají návštěvníci klást nové otázky.
Vícevrstevnost se projevila i v uspořádání výstavních místností. Dřívější lineární chronologické řazení se přeměnilo v jakýsi „houbovitý“ model. Rámcová časová linka sice zůstává zachována, jednotlivé místnosti jsou však vymezeny rozmanitě – individuální díla v nich spojuje téma či idea, ale i geografické či chronologické ohraničení.
Dny muzea jakožto instituce, která by nám předkládala jasné a zřetelné odpovědi, tím pomalu končí. Mírné znejistění návštěvníků je tedy zprvu pochopitelné – snad největší předností MoMA však nyní je, jak účelně a srozumitelně zastřešila a osvětlila současný komplexní a často neuchopitelný svět jasnou vizí.
