V roce 2009 se vztahová komedie Marie Poledňákové Líbáš jako Bůh stala nejnavštěvovanějším filmem v českých kinech. V roce 2010 domácí publikum favorizovalo podobně pojaté Ženy v pokušení Jiřího Vejdělka: vyprávění o blahodárných účincích promiskuitního chování na život ženy přitáhlo do kin 1,232 milionu diváků.
Po Janu Hřebejkovi (Pelíšky) a Janu Svěrákovi (Kolja, Tmavomodrý svět, Vratné lahve) se Vejdělek stal teprve třetím filmařem v domácí historii, který překonal magickou hranici milionové návštěvnosti. To ovšem ještě zdaleka není konec příběhu o tom, jak být úspěšným českým filmařem.
ROZHOVOR S VICOU KEREKES |
Do kin totiž právě teď vstupuje nový Vejdělkův film Muži v naději. Distribuční společnost Falcon jej podpořila masivní reklamou útočící na první signální soustavu většinového publika. Co z toho, že filmovým kritikům nový režisérův počin vesměs hýbe žlučí ještě víc než Líbáš jako Bůh a Ženy v pokušení? Už podle počátečních diváckých reakcí se zdá, že příběh velebící nevěru jako prostředek pro udržení manželství bude hitem.
Nevěra jako lék
Stejně jako ve Vejdělkových Ženách v pokušení stojí v centru vyprávění postarší mentor přesvědčující ostatní o tom, že štěstí v manželství může zajistit jen radostná, obratně praktikovaná nevěra. Jen díky ní žije bývalý projektant horských drah Rudolf (vyhasle působící Bolek Polívka) v letitém harmonickém vztahu se svou ženou, zahradnicí Martou (afektovaně hravá Simona Stašová). Katastrofou je naopak manželství Rudolfovy dcery Alice (půvabná Petra Hřebíčková), kterou její muž Ondřej (okoukaný Jiří Macháček) svou věrností a svědomitostí proměnil ve znuděnou, frigidní stvůru. Není ani divu, že do francouzské restaurace, kterou si mladí nedávno zřídili pod Karlovým mostem, nikdo nechodí.
Vztahovou krizi "obyčejné pražské rodiny" bydlící v "obyčejném domě" na luxusní staroměstské adrese změní až okamžik, kdy Ondřej vyslyší tchánovu radu a začne být Alici nevěrný se slovenskou tanečnicí Šarlotou (krásná Vica Kerekes). To v něm znovu vzbudí sexuální apetyt i na Alici. Takže všechno nakonec může dobře dopadnout.
Lék na kriziMuži v naději |
V současném českém filmu navíc najdeme jen málo "komerčních" tvůrců, kteří vůbec umějí artikulovat svůj názor na svět. Devětatřicetiletý Vejdělek mezi ně patří už od svého debutu Účastníci zájezdu (který se v roce 2006 stal nejoblíbenějším titulem českého publika). Janu Svěrákovi a Janu Hřebejkovi post nejúspěšnějšího českého režiséra nevyfoukl náhodou: to, o čem vypráví, se totiž – na rozdíl od jejich poněkud starosvětsky "morálních" konceptů – hodí do současné české reality.
Tu Vejdělkův cílový divák vnímá zřejmě jako ošklivý svět ekonomické krize, v němž chybí perspektiva a kapsa zeje prázdnotou – a všude kolem je přitom ke koupi tolik hezkých věciček a lákavých požitků! Co je snadnější než se bezmyšlenkovitě pobavit spolu s hezkými, sympatickými hrdiny, kteří ve vztazích naplňují lákavé krédo "urvi, co se dá"? A kteří se odměnou za svou čipernost těší naprosté beztrestnosti?
Vejdělek zná klasické hollywoodské romantické komedie (dokonce z nich občas cituje): nabízí však jejich svébytnou, pragmatickou českou variantu. Muži v naději jsou filmem pro chlapy a divačka dychtící po troše toho citu si musí vystačit s "romantizujícími" záběry na luxusní červenou kabelku od Valentina, již si Marta vynutí na Rudolfovi jako odpustek za jeho nevěru. Jakmile se Šarlota jen zmíní o zamilovanosti, uprchne autor spolu se svým hrdinou do bezpečného úkrytu situační komiky. A pokud jde o mateřství, jde dokonce o jakousi odpornou, hysterickou úchylku. Vejdělek má štěstí, že většina české veřejnosti považuje feminismus za něco jako exotický extrémní sport.
Nemá ovšem smysl pohoršovat se: pokud se Muži v naději skutečně budou divákům líbit, poskytnou jen další důkaz o tom, že mimoděčně zrcadlí tvář současné české společnosti. Otázka, proč je tato tvář tak nehezkým, cynicky pokřiveným ksichtem, už ovšem nespadá do kompetence filmového kritika.